Neopustím tě: Kapitola 2.

12. července 2011 v 22:08 | Dorea |  Neopustím tě
Kapitola věnována Natalia, lpdenka, Melodye, Roedeer, Evelin a [ki:ta] .
Děkuji za vše komentáře :)

Betareadu se uchopil přímo královsky Roedeer.
Děkuji mnohokrát!

Příjemné čtení!




Kurt byl většinu svého života ranní ptáče, ale probudit se v šest hodin bylo brzy i na něj. Chvíli si užíval teplo lidského těla ležícího po jeho boku. Blaine ho pořád objímal skoro stejně, jako když usnuli. Vlastně takhle usínali hodně často. Většinou z Blaineova objetí cítil klid. Teď z něj vyzařoval strach. Blaine byl celý napjatý a neustále sebou lehce škubal. Kurt ho ovšem nechtěl budit. Nepřipadalo mu, že by měl noční můru nebo snad zlý sen, a navíc věděl, jak Blaine miluje spánek.

Po půl hodině polehávání se stále spícím přítelem v posteli, se rozhodl, že alespoň udělá snídani. Většinou nedokázal dlouho jen tak ležet, jako jeho přítel. Pozoroval Blainea a přemýšlel nad budoucností. Snídaně by mohla alespoň trochu zvednout mladíkovi náladu. Opatrně se vymotal z Blaineova objetí a místo sebe mu podstrčil polštář. Blaine se jen lehce ošil nad chvilkovou ztrátou a poté si ho přitáhl blíž. Zabořil do něho obličej, ale spal dál, neprobudil se. Kurt se na něj chvilku díval. Očima sjížděl po jeho těle. Blaine měl nádhernou postavu. Nebyl nijak zvlášť svalnatý, ale Kurtovi se jeho postava právě takhle zamlouvala. Pohled mu ulpěl na sladkých rtech, které tak rád líbal. Vždycky byly tak měkké a lákavé. Další zastávkou byly Blaineovy vlasy. Kurt se jimi strašně rád probíral. Líbilo se mu, jak kudrliny protékají mezi jeho prsty. Zkusil si ho představit holohlavého. Co to děláš? zhrozil se. Proboha! Ty seš tak blbej, Hummele! On nemá rakovinu! Ne, on ne! okřikl se v duchu a raději odešel do kuchyně.

Blainea probudila vůně smažených vajec. Usmál se. Polštář, který objímal, voněl Kurtem. Miloval jeho kolínskou. Miloval celou jeho osobnost, i když Kurt uměl být občas pěkně protivný a nesnesitelný. Usmál se svým myšlenkám. Úsměv ovšem takřka hned zmizel. Vzpomínky na včerejší zjištění na sebe nenechaly dlouho čekat. Přišly jako velká voda a všechno zaplavily. Zabořil hlavu do načechrané lůžkoviny, v očích ho tlačily slzy.

"Proč já?" zašeptal.

"Už jsi vzhůru?" uslyšel Kurtův hlas.

Zvedl hlavu a pokusil se o úsměv. "Právě jsem se probudil." Kurt se na něj nedůvěřivě podíval. Neušlo mu, jak Blaineovi zčervenaly oči. Na to ho znal až příliš dobře. Věděl ale, že nemá cenu z něj něco tahat, nebo by se zase pohádali, a to bylo to poslední, co teď potřebovali. Pokrčil rameny a položil podnos se snídaní na postel.

"Kakao?" usmál se Kurt.

"Díky." Tenhle úsměv už byl upřímnější. Sice to nebyl Blaineův typický úsměv, ale neměl k němu daleko.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Kurt opatrně.

"Kurte, prosím, nechce se mi o tom mluvit. Prosím," dodal, když viděl, že se Kurt nadechuje k protestu.

"Dobře," upil ze svého hrnku. "Ale po snídani jdeme k doktorovi."

"Rozkaz, šéfe," usmál se Blaine a raději začal jíst svoji snídani. Hrozba rakoviny se mu zdála až příliš reálná.

¦•¦•°•¦•¦

"Blaine Anderson!" zavolala mladá sestra. Blaine se nadechl a zvedl se z nepříliš pohodlné židle. Čekárna u lékaře nebyla příliš plná. Jeden muž v jejich věku a dva postarší pánové. Blaine byl na řadě jako první.

"Mám jít s tebou?" zeptal se Kurt, který ho celou dobu držel za ruku. Jsem s tebou a nikomu tě nedám.

"Ne, já myslím, že to zvládnu." Vlastně se mu chtělo křičet, aby s ním Kurt šel, ale… Sakra je mi dvacet sedm! Nejsem dítě! "Budu v pořádku." Zase ten falešný úsměv. Vykročil směrem k sestře, i když by nejraději utekl.

"Dobrý den, pane Andersone," uvítal Blaina lékař jakmile vešel do ordinace.

"Dobrý," kývnul Blaine.

"Prosím, sedněte si a prozraďte mi, co vás trápí?" Lékař byl o něco málo starší než sám Blaine a působil na něj milým dojmem.

Zhluboka se nadechl. "Včera jsem si nahmatal na levém varleti tvrdé bolestivé místo." Lehce se začervenal. Věděl, že se nemá za co stydět, ale stejně mu připadalo příliš osobní mluvit o takové věci nahlas.

"Všiml jste si ho až včera nebo tam bylo už dřív?" zeptal se lékař pro upřesnění.

"Já, ne, dřív jsem si ničeho nevšiml," zavrtěl rozhodně hlavou. "Ani můj přítel nic neříkal." Když tu větu vyslovil, zarazil se a s úlekem rozšířenýma očima čekal na lékařovu reakci. Čekal jakoukoli reakci a snad i vyhazov z ordinace. Od jeho puberty se sice vnímání gayů ve společnosti zlepšilo, ale homofobní názory se stále objevovali. Sám by mohl vyprávět.

Lékař jeho nechtěný coming out ovšem přešel bez jediného mrknutí. "Máte nějaké jiné potíže? Bolesti nebo pálení při močení? Zvýšenou teplotu? Nějaké jiné bolesti nebo otoky?"

"Já nevím. Myslím, že ne." Blaineovi se chtělo brečet. Pravdou bylo, že v poslední době se cítil unaveně, ale pokládal to za daň zkoušek. "Vlastně jsem byl v poslední době docela dost unavený. Ale myslel jsem si, že je to kvůli zkouškám. Právě jsem skončil školu a… Bože, jsem tak pitomej!" vydechl.

"Dobrá. Můžete si odložit. Vyšetřím vás," ukázal lékař na paraván. Blaine zašel za paravan a navlékl na sebe tak neoblíbeného nemocničního andělíčka.

Lékař si celou dobu počínal naprosto profesionálně. Zato Blaine se červenal až na zadku. Zkoušel se dívat na lékařovu tvář, ale byla jak z kamene. Ani se neodvažoval přemýšlet, jestli je to dobře nebo ne.

"Můžete se obléct," oznámil, když skončil s vyšetřením. Blaine se oblékl a poté se usadil opět na židli. "Pane Andersone, nebudu vám lhát. Nález tam je, ovšem je brzo říkat, jestli se jedná o nádor nebo cystu, či něco jiného. Sestřička vám vypíše žádanku na ultrazvuk a ještě dnes uděláme tohle vyšetření. Zařídíme se podle něj." Blaine se zvedl a sestra mu podala doporučení na vyšetření ultrazvukem.

"Jistě. Děkuji," převzal si kus papíru a opustil ordinaci. Venku na něj čekal Kurt, který vypadal, že si snad okousal nervozitou všechny nehty.

"Blaine, tak co?" přiřítil se ke svému příteli, jen co ho zahlédl.

Ten se zhluboka nadechl. "Je tam nález," řekl pomalu a Kurtovi se zatmělo před očima. "Ale neví jaký. Poslal mě na ultrazvuk."

"Tak jdeme!" vzal ho Kurt rázně za ruku. Na informační tabuli zjistil, ve které části nemocnice se ultrazvuk nachází a ruku v ruce se tam vydali. Myslí mu blikalo slovo nález.

¦•¦•°•¦•¦

Vyšetření nebylo příjemné. Prováděla ho starší žena a Blaine se cítil neuvěřitelně trapně. Gel studil a z těch obrázků, co viděl, byl zmatený. Nedávaly mu žádný smysl a byl pekelně nervózní.

"Dobře, utřete se," podávala mu sestra na ultrazvuku ubrousky. "Můžete jít. Záznamy pošlu doktorovi, takže se stavte zítra za ním." Znuděný tón se Blaineovi ani trochu nezamlouval.

"Eh, děkuji," rozloučil se nejistě.

"Tak co?" vypálil na něj Kurt hned, jak vyšel z ultrazvuku.

"Mám přijít zítra k doktorovi pro výsledky."

"Aha, myslel jsem, že ti to řeknou hned."

"Evidentně ne," pokrčil Blaine rameny. Kéž by, povzdechl si v duchu.

"Fajn, tak co kdybychom se stavili na brzký oběd?" navrhl Kurt.

"Dobře, ale chci pizzu."

"Skvěle! Tak zajdeme do té malé pizzerie, co? Mají to tam pěkné."

"Dobře," usmál se Blaine. Poprvé za den upřímně a Kurt se celý rozzářil.

"Miluju tě!" zašeptal do tmavých kadeří a políbil přítele na krk. Blaine ho objal a v objetí opustili nemocnici.

¦•¦•°•¦•¦

Druhý den Kurt opět doprovázel Blainea k lékaři. Stejně jako včera i dnes seděl v čekárně a čekal na něho. Jakmile ho uviděl Kurt opouštět ordinaci, okamžitě věděl, že je něco špatně. Bože ne! Povzdechl si.

"Blaine, jsi v pořádku? Slyšíš mě? Blaine?" Blaine právě vyšel z ordinace. Nezmohl se na nic jiného, než se posadit a strnule zírat před sebe. "Prosím, řekni něco." Kurt ho objal a hladil po zádech. Blaine se trhavě nadechl jako kdyby zadržoval pláč. To Kurta vyděsilo jako nikdy nic v životě. "Blaine?" Bál se následujících slov.

"Mám …" Trhavý nádech. "Mám nádor." Kurtovo objetí zesílilo. "Neví, jestli je to… oh, bože. Neví, jestli je to…"

"Rakovina," zašeptal Kurt. Blaine kývl. "Tak to pořád může znamenat, že je to nezhoubný nádor," snažil se utěšit svého přítele a hlavně sebe. "No tak. To je v pořádku, ano? V pořádku," zašeptal.

"Bože, Kurte. Ne, není to v pořádku! Sakra, já mám rakovinu!"

"To nevíš," namítl Kurt. "Musíš jít ještě na nějaká vyšetření, ne?"

"Ano, musím jít na biopsii. Odeberou kousek té tkáně a… a zjistí, jestli je to zhoubné nebo ne."

"Blaine. Miluju tě. Všechno bude v pořádku." Vzal jeho obličej do svých dlaní. "Bude to dobrý."

"Miluju tě," zašeptal Blaine se slzami v očích.

"A já tebe," usmál se na něho Kurt. "Půjdeme?" Vstal a natáhl ruku. Blaine se nadechl a přijal ji. Nic nás nerozdělí.

¦•¦•°•¦•¦

"Kdy jdeš na tu biopsii?" zeptal se Kurt toho dne, když už leželi v posteli.

"Pozítří." Blaine odložil rozečtenou knihu. Stejně to bylo zbytečné. Nevnímal text, snažil se, ale myšlenky se mu vždycky rozutekly. "Kurte, já se bojím." schoulil se do klubíčka a snažil se přemoci pláč. Jako tenkrát, když byl malý kluk a rozbil si koleno na asfaltu. Jako když se učil jezdit na kole a padal z něho.

Kurt ho chtěl utěšit, tak moc mu chtěl říct, že všechno bude v pořádku. Už to řekl odpoledne, ale teď si uvědomil, že on nemůže zaručet vůbec nic. Nemohl to zopakovat. Nemohl lhát svému příteli. Tady by lež nepomohla. Samozřejmě mu neřekl, že se ve sprše sám prohlížel. Nedělal to poprvé. Už kdysi, když mu otec udělal onu legendární přednášku o sexu, se dočetl o rizicích rakoviny varlat. Nikdy ho ovšem nenapadlo, že by se s tím mohl setkat osobně. Objal Blainea a držel ho, dokud neusnul.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | 12. července 2011 v 22:29 | Reagovat

Krásná ale smutná kapitolka ... přála bych
si aby Blaine neměl rakovinu ale myslím si že ji bude mět co? :( ....Jinak musím říct, že uplně nádherně píšeš a tvoje povídky jsou vážně skvělé :)

2 lpdenka lpdenka | 12. července 2011 v 23:24 | Reagovat

Lékař jeho nechtěný coming out ovšem přešel bez jediného mrknutí---tu som sa zasmiala, a potom to uz islo dole vodou :( (myslim dej, nie pisanie :D) a suhlasim, krasne pises :)

3 dorea dorea | E-mail | Web | 12. července 2011 v 23:40 | Reagovat

[1]: Ell: ty jsi z moravy, že jo? :D mět, to jsem neslyšela od jiných od střední a když to řeknu doma já, ak dostanu pohlavek :-D ..děkuji moc ale vážně na týhle kapitole má velký podíl Roedeer :-)

[2]: lpdenka: za coming out poděkuj Roedeerovi, byl to jeho nápad, já se taky smála :-D díky moc

4 Roedeer Roedeer | 12. července 2011 v 23:50 | Reagovat

[3]: K tomu se ty jako autorka nemas priznavat, ja si zadne copyrighty nenarokuju :] A jinak neni zac.

5 dorea dorea | E-mail | Web | 13. července 2011 v 2:20 | Reagovat

[4]: Roedeer: ale tak nebudu se přeci chlubit cizím peřím :-D

6 Evelin Evelin | Web | 13. července 2011 v 11:51 | Reagovat

krásne napísané ale.. smutné :(

7 Melodye Melodye | 13. července 2011 v 12:33 | Reagovat

Tahle kapitola byla smutná :( ale taková asi bude skoro celá povídka, že? Jinak opět super :)

8 dorea dorea | E-mail | Web | 13. července 2011 v 19:02 | Reagovat

[6]: Evelin: děkuji, tahle povídka prostě moc veselá nebude :-x

[7]: Melodye: díky, nejsmutnější na tom je, že se tohle děje i reálně :/

9 Ell Ell | 13. července 2011 v 19:13 | Reagovat

[3]:Jo jsu z Moravy :) :)

10 Amalka Amalka | 13. července 2011 v 23:38 | Reagovat

Ja iba ďakujem... Je to neskutočné ... Nádherne vyjadrené city dvoch ludi v ťažkej chvili...Krásne napísané...Pre mna osobné a emotívne!Silný a krásny príbeh zároveň, dúfam, že aj so šťastným koncom :-)

11 Amalka Amalka | 13. července 2011 v 23:44 | Reagovat

Mám veľmi rada tvoje písanie, budem dúfať a čítať ďalej ;-) Blaineovi aj Kurtovi prajem veľa síl, lásky a šťastia v tomto príbehu :-)

12 Natalia Natalia | 16. července 2011 v 11:14 | Reagovat

Uf... takže nás necháš čekat?! Nééé, to nevydržím O_O :-D Parádní, jak jinak :-)

13 dorea dorea | E-mail | Web | 18. července 2011 v 20:13 | Reagovat

[10]: Amalka: děkuji moc, za všechna krásná slova ať tady nebo na facebooku :-)

[12]: Natalia: ale vydržíš, jsem holka šikovná ;-)  :-D díky

14 Amalka Amalka | 26. července 2011 v 20:27 | Reagovat

Nie je začo, rada poteším, keď môžem :-D aj ja ďakujem za Klaine aj za to, že sa vždy ozveš, bez toho by ma to tak nebavilo. :D

15 dorea dorea | E-mail | Web | 27. července 2011 v 2:10 | Reagovat

[14]: Amalka: tak jasně, že se ozvu ;) bez toho by to nešlo, já osobně musím mít kontakt s lidmi, co komentují a čtou mé povídky, každá zprávička mě potěší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama