Neopustím tě: Kapitola 6.

25. srpna 2011 v 23:02 | Dorea |  Neopustím tě
Děkuji za všechny komentáře a omlouvám se za menší hiatus :)
Dnešní kapitola je věnována Natalia, Ell, lpdenka a Justinka.

Za betaread mnohokrát děkuji Roedeerovi.
Příjemné čtení!



"Blaine, děje se něco?" zeptal se Kurt opatrně, když viděl, že Blaine upírá už několik minut zrak na to samé místo a dlaně má sevřené v pěst, až mu zbělaly klouby. "Blaine?" přisedl si k němu na gauč a položil svoji ruku na jeho.

Uběhl více jak měsíc od potvrzení diagnózy rakoviny. Celou tu dobu pobýval Blaine střídavě v nemocnici a doma, kde o něho pečoval Kurt. Léčba šla podle slov doktorky velmi dobře, žádné neobvyklé vedlejší účinky nezpozorovali, a podezření, že se rakovina rozšířila i do kostí, se naštěstí nepotvrdilo, prozatím, jak jej lékařka varovala. Napadená tkáň byla sice odstraněna, ale nikdo nemohl říct na sto procent, jestli nějaké poškozené buňky zůstaly v okolí, i pokud bude vše po skončení léčby v pořádku, musí Blaine počítat s možnou recidivou.

"Padají. Už padají," otočil se na něj Blaine a rozevřel dlaň. Kurt nejdřív nechápavě koukal na Blainea a na jeho nataženou paži, než mu vše došlo - bylo v ní několik pramenů kudrnatých vlasů. "Nikdy jsem si nemyslel, že mi to bude tak vadit. Ale vadí, Kurte, strašně mi to vadí," sledoval kudrliny na své dlani, než ji znovu sevřel v pěst.

"Blaine," zašeptal Kurt nešťastně. Pravdou bylo, že nevěděl, jak se má zachovat. Netušil, co říct. Když odešla jeho maminka, neměl z toho pořádně rozum, nechápal to všechno a rozhodně nemusel nikoho utěšovat, naopak on sám byl utěšovaný. Objetí bylo to jediné, co jim alespoň trochu pomáhalo, tedy doufal, že nejenom jemu, proto svého partnera sevřel v náručí.

¦•¦•°•¦•¦

"Vážně to tu zvládneš sám?" ustaraně se podíval na pololežícího Blainea na sedačce, na čele mu naskočila vráska, jeho přítel sledoval nějaké přihlouplé kreslené seriály. Kurta nebavily ani jako dítě, natož jako dospělého, ale Blaine si je čas od času pustil a podle smíchu se u nich i bavil.

"Kurte, nejsem malej," pronesl otráveně a zasmál se tomu, když nějaké kuře trefilo psa pánví.

Kurt nad tím nevěřícně pokroutil hlavou. Zábava hodná vysokoškoláka, opravdu. "Ale vážně. Budeš v pořádku? Možná, když zavolám a řeknu, že mi není dobře…"

"Ne! Půjdeš do divadla a budeš zkoušet. Jasné? Nechci, abys měl problémy. Já budu v pořádku a počkám tady na tebe." Blaine vypadal příšerně, prořídlé vlasy, místy byla vidět až pokožka hlavy, tmavé kruhy pod očima, pohublý. Kurt ho nechtěl nechávat samotného. Nikdy by nevěřil, že se o někoho bude tak moc strachovat. V noci nespal a sledoval Blainea, jestli dýchá, věděl, že si počíná iracionálně, ale nemohl si pomoct.

"Ale…"

"Vážně budu v pořádku."

"Dobře. Už jdu. Měj se a odpočívej!" kapituloval nakonec.

Blaine protočil oči. "Jasně, mami."

Kurt zakroutil hlavou, ve skutečnosti byl rád, že Blaineovi je natolik dobře, že s ním dokáže žertovat. "Měj se. Pá," líbl ho na rozloučenou.

"Pá."

¦•¦•°•¦•¦

"Jsem doma!" zavolal Kurt hned, co otevřel dveře. Snažil se přijít co nejdříve, ale stejně měl zpoždění. Doprava v New Yorku byla vždy příšerná. Navíc se ukázalo, že režisér nebyl příliš nadšený jeho neustálou absencí a potřeboval s ním nutně mluvit. Kurt se mu samozřejmě snažil všechno vysvětlit, leč nepříliš úspěšně. Na náladě mu to taky nepřidalo, toužil jen po teplé večeři, sprše a posteli, přesně v tomhle pořadí.

"Jsem v kuchyni," ozval se Blaine.

Kurt si odložil, unaveně skopl boty místo, aby je pečlivě srovnal, jako to dělal vždy, a došel do místnosti. Zůstal překvapeně stát na prahu. "Blaine, co se…" pusu měl otevřenou a nemohl uvěřit vlastním očím. Bizarní sen, jiné pojmenování neexistovalo. "Cos to udělal?" zašeptal se slzami v očích.

"Stejně by šly dolů," pokrčil rádoby ledabyle rameny. Kdyby ho Kurt neznal, uvěřil by mu, ale po tolika společných rocích mu to lehké zaváhání neuniklo.

"Bože," šeptl Kurt. "Blaine," slzy se mu už koulely přes stále lehce buclaté tváře. Došel k holohlavému mladíkovi a pevně ho objal. "Dorostou. Vždyť to vůbec nevadí, dorostou," zkoušel se usmát. Chvíli tam oba stáli a tiskli se jeden k druhému.

"Ty jsi vařil?" zeptal se po chvíli, protože viděl, že na sporáku pobublává hrnec a sám Blaine drží vařečku, a hlavně chtěl odvést řeč na jiné téma.

"Jo. Jen těstoviny a omáčka," řekl,jako by to bylo něco naprosto jednoduchého a samozřejmého, ale uvnitř byl na sebe pyšný. Celý den mu nebylo příliš dobře, motala se mu hlava a několikrát taky klečel u záchodové mísy, ale chtěl Kurta překvapit a alespoň trochu se odvděčit za vše, co pro něho v poslední době udělal. Nedokázal si představit, že by vše měl zvládnout sám a při pomyšlení, že tohle je teprve začátek, se mu dělalo nevolno. Na tohle téma už spolu vedli nejednu diskuzi a Kurt mu vždycky řekl, že nečeká žádná díky. Jsi můj přítel. Nechci, abys mi děkoval za něco, co je samozřejmost, podobnými slovy Blainea vždy utěšoval.

"Miluju tě. Moc tě miluju!" vrátilo Blainea zpět do reality.

"Já tebe taky," zašeptal.

¦•¦•°•¦•¦

"Tak jak se vede?" zeptala se doktorka s úsměvem. Uběhl další týden a Blaine byl opět hospitalizován na onkologickém oddělení k dalšímu kolu léčby.

"Výborně, vážně skvěle. Dnes jsem zvracel jen dvakrát, ale je teprve jedenáct, tak žádný strach."

Meryl se na chvíli zarazila, Blaine nebyl ani první, ani poslední pacient s ironickými poznámkami. "Smysl pro humor jste neztratil, tak to nemůže být tak zlé," sladce se usmála lékařka. Blaine si odfrkl. Dobře věděla, že pacienti často bývají náladoví a protivní, humor nepomohl vždy, ale zabíral často. "Dělali vám dnes už odběry?"

"Ne, ještě ne," zavrtěl hlavou.

"Fajn, podívám se na katétr," pečlivě si umyla ruce, stříkla na ně dezinfekci, jež svou výraznou vůní pronikla pokojem a zaštípala Blainea v nosních dírkách. Infekce zanesená do centrálního katétru bylato poslední, co si nemocný člověk mohl přát.

Blaine si povzdychl, ale vyhrnul si triko. Lékařka opatrně odlepila náplast a sundala obvaz. Na rozdíl od většiny ostatních pacientů se Meryl přiklonila k zavedení katétru nikoli do horní duté žíly, ale do podklíčkové, protože ji měl Blaine lépe dosažitelnou.

"Máte to zarudlé. To se mi moc nelíbí," prohlížela si okolí rány.

"Au," sykl Blaine, jakmile se lékařka dotkla zarudlé kůže okolo trubičky zavedené do Blaineova těla. Tenhle typ katétru se zaváděl zcela běžně při dlouhodobějším podávání léků, usnadňoval práci lékařům i sestrám a pacienti neměli rozpíchaná předloktí kvůli neustálým kanylám.

"Neříkám to ráda, ale vypadá to na infekci. Pošlu někoho, ať udělá stěry a uvidíme. Měl jste zvýšenou teplotu?" a aniž by čekala na odpověď, podávala mu teploměr. Poslušně si ho strčil do podpaží.

"Ano, ale sestra říkala, že to je normální," znejistěl.

"To ano. Při léčbě je zvýšená teplota zcela běžná, nicméně nechceme nic zanedbat." Meryl poznamenala něco do karty.
"Co vám teď kape? Skvěle, to můžeme pauznout," oznámila mu, když se podívala na stojan, kde visely roztoky antibiotik a cytostatik. "Předepíšu vám jiná antibiotika a řeknu na sesterně, aby vám je co nejdříve píchly, večer se za vámi ještě stavím. Zatím nashle."

"Jo. Zatím."

Netrvalo dlouho a na Blaineovy dveře klepala mladá sestřička. Docela ho překvapilo, kolik mladých lidí pracuje v nemocnici, ať už jako lékaři, zdravotníci nebo pomocný personál. Odhadoval, že jejich věk často nepřekračuje třicet pět let.

"Tak jsem tady na ty odběry," Blaine si poslušně vyhrnul triko. Žena ho odpojila od kapačky. Odebrala mu krev, provedla stěry a ošetřila katétr. "Dám vám na to tuhle stříbrnou tkaninu. Stříbro odpuzuje bakterie, tak snad to bude v pořádku.
Taky vám napojím nějaká nová antibiotika, předepsala vám je paní doktorka," usmála se na něho.

"Výborně," zašklebil se. Přesně to potřebuju, další sračku, pomyslel si.

"Ahoj… oh, promiň, počkám venku," řekl Kurt jen, co strčil hlavu dovnitř. Samozřejmě, že viděl Blainea bez trička nespočetněkrát, ale tohle bylo přeci jen něco jiného, navíc před cizím člověkem. V nemocnici neslyšeli ohledně svého vztahu jedinou poznámku, ale stejně zaznamenali oba zvláštní hodnotící pohledy.

"Ne, prosím,nikam nechoď," Blaine se rozzářil jako sluníčko. Oči mu vždycky zajiskřily a ústa se roztáhla do šťastného úsměvu, když za ním Kurt přišel.

"Mně nepřekážíte a krom toho jsem už hotová," usmála se na něj sestřička. Vzala použité obaly od léků, odebranou krev a s pozdravem opustila místnost.

"Jak ses měl?" zeptal se Kurt hned,co si umyl ruce,a políbil Blainea na tvář.

"Báječně. Říkal jsem to i doktorce. Blil jsem jen dvakrát, ale ještě není ani poledne, takže žádný strach, rozhodně se to ještě změní."

Kurt si povzdechl. "Přinesl jsem ti notebook. Konečně jsem si vzpomněl. Pokud chceš, můžeme se podívat na nějaké filmy," navrhl v úmyslu Blainea alespoň trochu rozptýlit.

"Víš, že jo," usmál se Blaine. "Je tu neuvěřitelná nuda. Z té klimatizace mi věčně slzí oči, takže si nemůžu ani číst, nehledě na to, že jsem pořád strašně unavený."

"To mi je líto," přitáhl si Kurt nepohodlnou nemocniční židli blíž k posteli a chytl přítele za ruku.

"A jak se máš ty?" změnil Blaine téma.

Kurtovi se okamžitě rozzářily oči a Blaine pojal neblahé podezření. "No, hádej, co jsem včera koupil."

"Mám se bát?" usmál se Blaine. Nemohl se mračit, když viděl Kurtovo nadšení, skoro jako mávnutím kouzelné hůlky byla špatná nálada pryč.

"Ale ne. Šel jsem včera kolem obchodu se zvířátky a…"

"Nechceš mi doufám říct, žes nám pořídil štěně?" zhrozil se Blaine. Představa, že přijde domů a bude tam čekat nějaké chlupaté cosi, co bude všude jen slintat, dělat loužičky, kousat boty a zanechávat chlupy, ho upřímně děsila. Znal Kurta, ten by normálního psa nepořídil, přinesl by určitě jednoho z gaučáků a ty Blaine nemohl vystát. Prosím ne. To už by bylo moc.

"Ale ne," mávl Kurt rukou. "Zlatou rybičku," rozsvítily se mu oči.

"Oh, rybičku, super," oddechl si Blaine. Rybičky byly menší zlo než pes, to každopádně.

"Vyfotil jsem si ji. Koukej," Kurt mu strčil před nos mobil s drobnou zlatou rybkou.

"Je pěkná."

"Že jo."

"Nese se oběd," pronesla sestra, jež se objevila ve dveřích s podnosem v ruce a přetrhla tak debatu nad novým domácím zvířátkem. Položila ho na stolek. "Dobrou chuť," popřála Blaineovi a odešla. Tomu se okamžitě usadil v obličeji zmučený výraz. Jídlo bylo vážně ta poslední věc, na kterou myslel.

"Chceš se najíst teď nebo až za chvíli?" nachystal mu Kurt podnos s obědem na příruční stolek.

"Nikdy."

"Blaine. Víš, že…"

"…musíš jíst," dořekl za něho otráveně. "Všechno to zase vyzvracím," zamračil se. Věděl, že se chová jako malé trucovité dítě, ale nemohl si pomoct. Neustálé zvracení bylo opravdu nepříjemné a unavovalo ho.

"Tak to alespoň zkus," strčil mu Kurt do ruky vidličku.

"Dobře. Dej to sem. Myslím, že jestli tu budu ještě pár dní, nebudu vědět jak chutná normální jídlo," zašklebil se Blaine, když si nabral trochu podivně vyhlížející bramborové kaše.

"Až tě pustí, uvařím ti, na co si vzpomeneš. Ano?"

Odpovědí mu bylo pouze jakési nevrlé zamručení a zlostný pohled od Blainea.

Kapitola 5. -)(- Kapitola 7.

-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.
Omlouvám se všem, kteří se v lékařství vyznají lépe, než já. Medicínu nestuduji a ani nehodlá začít.
Informace o katétrech mám z vlastních zkušeností a z internetu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | 26. srpna 2011 v 12:39 | Reagovat

stale smutne, ale pritom pekne napisane :) chudak Blaine, ale ešte, že ma pri sebe niekoho ako je Kurt :)
a to s padanim vlasom mi pripomenulo, ked krstnej začali padať vlasy a ako to bolo ked prechadzala týmto obdobím...snad to skonči podobne pozitivne ako v jej pripade :) (že Blaine bude za niejaký ten čas okej :) )

2 Ell Ell | 26. srpna 2011 v 13:35 | Reagovat

Když jsem četla tu část jak si ostříhal ty vlasy, tak jsem u toho až zkoprněla. Chudák je mi ho tak líto, ale eště, že má Kurta s ním to zvládá líp....Taky doufám, že to dopadne dobře :)

3 dorea dorea | E-mail | Web | 26. srpna 2011 v 18:13 | Reagovat

[1]: Peťa: padání vlasů je jedno z nnejhorších období, alespoň, co já můžu říct, to oholení je dokonce doporučováno psychology a něco na tom bude, když se vzbudíš a na polsštáři máš kupku vlasů, není to nic pěknéhom, takhle je to jednorázová záležitost ... moc děkuji za komentář :)

[2]: Ell: díky, dobře, no já doufám, že to hlavně nějak dopadne :D jsem ráda, že se hlavně ta část líbila, protože se nepsala lehce ...

4 Natalia Natalia | 26. srpna 2011 v 19:06 | Reagovat

Chudák Klaine (musí to být těžké pro oba)... ale opět napsané báječně (a taky se dozvím něco nového, což je paráda). Jsem pekelně zvědavá, jak se to nakonec vyvine :-)

5 Roedeer Roedeer | Web | 26. srpna 2011 v 19:08 | Reagovat

Popravde, Blaine me v tehle povidce uz pekne sere. Nema to lehke, ale ke Kurtovi se chova dost neomalene. Nedivil bych se, kdyby se to driv nebo pozdeji obratilo proti nemu. Ale je to dobre, mam rad, kdyz jsou postavy rozporuplne a nedokonale.

6 dorea dorea | E-mail | Web | 26. srpna 2011 v 21:04 | Reagovat

[4]: Natalia: no jen doufám, že v těch ,,nových,, informacích moc nelžu :D děkuji

[5]: Roedeer: vážně? to jsem ráda, protože jsem chtěla, aby to tak vyznělo, spoilerovat samozřejmě nebudu :D tady jde o to, že nemocný člověk má právo na soucit, ale nesmí ho zneužívat a dělat ze sebe největšího chudáka, protože i jeho okolí na tom bývá dost špatně a starat se o nemocného člověka je neuvěřitelně vysilující a mnoho lidí si myslí, že je to samozřejmost, ale ruku na srdce kdo z nás by to zvládl, v tomhle jsou nejlepší matky, protože mateřská láska prakticky nezná hranic a pro své dítě udělá skoro cokoli, díky moc

7 lpdenka lpdenka | 28. srpna 2011 v 15:54 | Reagovat

som rada ze Blaine ma Kurta, ktory mu tak velmi pomaha :) inak velmi dobre napisane, som zvedava na dalsiu cast

8 dorea dorea | E-mail | Web | 28. srpna 2011 v 20:07 | Reagovat

[7]: lpdenka: děkuji, doufám, že se bude líbit i dále :)

9 Domík Domík | 28. září 2011 v 19:02 | Reagovat

Moc pěkná povídka. Doufám, že v ní ještě budeš pokračovat, protože jsem koukala, že poslední kapitola přibyla před měsícem a byla by škoda, ji nechat nedokončenou :)

10 dorea dorea | E-mail | Web | 28. září 2011 v 22:35 | Reagovat

[9]: Domík: děkuji, určitě nezůstane rozepsaná, další část je už "hrubě" napsaná, ale poslední dobou jsem se zaměřila spíš na jednorázové povídky a docela se do nich zažrala :)

11 bauti46 bauti46 | Web | 16. června 2012 v 21:32 | Reagovat

ironický Blaine - nevidím se, dokážu pochopit, proč se tak chová - ale ty vlasy, BOŽE :-D doufám, že bude ještě pokračování :-?

12 dorea dorea | Web | 17. června 2012 v 0:01 | Reagovat

[11]: k téhle povídce bych se jednoho dne ráda vrátila, tak i já doufám, že se tu pokračování jednoho krásného dne objeví, díky :)

13 Nikola Nikola | Web | 9. září 2012 v 16:42 | Reagovat

Užasné, píšeš dokonale a tak nějak realisticky. Dokonce mi i při částech tekly slzy, nejspíše proto, že to není tak dlouho, co tohle zažívala mamka. No a samozřejmě doufám, že se toho pokračování dočkáme.
Hodně štěstí při psaní.. :)

14 dorea dorea | Web | 10. září 2012 v 11:41 | Reagovat

[13]: děkuji :)

15 Tinka =D Tinka =D | 16. září 2012 v 9:42 | Reagovat

úžasné :-) doufám, že bude i pokračování ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama