Třeba jednou II. část

13. srpna 2011 v 21:05 | Dorea |  Jednorázovky Glee
Pokračování povídky Třeba jednou. Platí stejná upozornění jako v předchozí části.
Děkuji lpdenka, Natalia a Ell za komentáře a prosím i ostatní, ozvěte se!
Líbí se vám takové téma, nebo byste si raději přečetli něco jiného?
I tuto část opravil Roedeer.
Děkuji.



"Vážně jsi v pořádku?" ptal se ho Blaine už podruhé, co odešli z kina. Kurt byl celou dobu tichý, zahloubaný do sebe.

"Pořád přemýšlím nad tím filmem," pokrčil vyšší mladík rameny. A nejenom nad ním, dodal ještě sám pro sebe.

"Myslel jsem, že se ti líbil," nechápal Blaine a okamžitě posmutněl. Chtěl Kurtovi tak moc udělat radost. Slíbil si, že od teď spolu začnou trávit znovu víc času. Přál si, aby mu mohl nepříjemné období pomoct překonat. Šikana je hnusná věc, sám to věděl až příliš dobře a Kurt se zdál o tolik křehčí než on sám. Jako porcelánová figurka, ale i ta,když se rozbije, tak dokáže ublížit, usmál se svému přirovnání.

"Bylo to úžasné. Teda slíbil jsi mi, že to nebude strašidelné a to se ti moc nepovedlo," vzpomněl si na strašidelnou scénu s ošetřováním raněného a už potolikáté za dnešek zrudl, když si uvědomil, jak čapnul Blainea za ruku. Zvláštní bylo, že kudrnatý mladík vůbec neprotestoval, stisk mu opětoval a do konce filmu ho už nepustil.

"Nečekal jsem, že to bude až tak mrazivé. Promiň, " objal ho okolo ramen. "Nechtěl bys zajít někam na večeři?" dodal poté, co ušli několik kroků.

Kurt se zarazil, setřásl Blaineovu ruku. "O co ti jde?" vyprskl naštvaně. Prohlížel si Blainea a hledal jakékoli známky, jak vysvětlit jeho chování.

"Prosím?"

"Vůbec se mnou nemluvíš! Potom mě zničehonic pozveš do kina. Koupíš mi colu, medvídky. Pozveš mě na večeři! Co to znamená?" Kurt se neovládl. Všechna frustrace z posledních dnů vybublala napovrch. Začal na nebohého Blainea křičet uprostřed ulice. Lidí procházejících okolo si nevšímal, naopak lidé si všímali jich.

"Kurte, prosím. Ztiš se," Blaine ho popadl za ruku a odvlekl k blízké lavičce, na kterou se oba usadili. "Nevím, co tím myslíš," jeho obličej nasvědčoval, že to myslí upřímně. Emocionální výbuch jeho přítele ho překvapil, dokonce vyděsil.

"Je to divné,Blaine. Netuším, co si mám myslet," mluvil už klidněji a nevědomky se poškrábal na paži.

"O čem?" stále nechápal.

"O nás." Tak a bylo to venku. Kurtovi se ale neulevilo, ba naopak. Musel jsi to udělat? Teď tě odkopne jako prašivého čokla. Předloktí svědilo čím dál víc.

"O nás?" zopakoval Blaine zmateně. "Kurte," zasténal o okamžik později, když pochopil. "Říkal jsem ti, že tě mám rád." Kurtovi zasvítily oči. Naděje ožila. "Ale taky jsem ti říkal, že nejsem ve vztazích moc dobrý a nechci, aby naše přátelství skončilo." Oči pohasly, sen byl zadupán a udušen. "Chtěl jsem s tebou jen strávit nějaký čas, protože jsme se v poslední době moc neviděli. Mrzí mě, pokud jsi to pochopil jinak," vypadal jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku.

"V pořádku," odvětil odmítnutý mladík po pár vteřinách nepříliš příjemného ticha. Jeho hlas zněl chladně, cize a odtažitě.

V pořádku to rozhodně nebylo. Pochopili to oba, ani jeden z nich to ale nechtěl dát najevo.

Blaine si povzdechl: "Chceš jít na večeři? Můžeme zajít na pizzu nebo…" nestihl ani doříct, když ho přerušil Kurt.

"Ne, promiň. Mám hodně úkolů," znovu si netrpělivě přejel po předloktí.

"Jistě," smutně se usmál Blaine. "Kurte, je mi …"

"Ne, prosím. Bolí mě hlava. Pojďme už," zahrál Blainovu omluvu do autu. Zvedl se z lavičky, a aniž by čekal na zmateného mladíka, vyrazil směrem k internátu.

-.-.-

Kurt seděl na studené podlaze v koupelně. Nevnímal nic.

"Tak hloupý. Hloupý. Hloupý. Už jednou ti řekl, že tě nechce. Co sis myslel, že za pár týdnů změní názor? Hloupý. Hloupý." Přiložil žiletku k předloktí a řízl. Zasyčel, tentokrát zajelo ostří hluboko, možná až příliš. Krev kapala na podlahu, na jeho značkové džíny. Bylo mu to jedno. Všechno mu bylo ukradené. Ulevilo se mu, to bylo hlavní. Vůbec ho nezajímalo, že celý akt bude muset za pár hodin opakovat, aby se cítil lépe. Teď mu bylo dobře. Na ničem jiném nezáleželo.

"Hummele, zase si ho tam honíš? Pohni, nejseš jedinej, kdo to chce!" ozvalo se za dveřmi. Kurt sebou trhl. Rozhlédl se okolo sebe, připadal si, jako by se právě vzbudil. "Hummele, no tak, hoď sebou," ozval se hlas znovu.

"Boduješ,Jessie!" zasmál se hlubší mužský hlas. Kurt slyšel plesknutí dlaní.

Co nejrychleji setřel krev na kachličkách. Opláchl si krvavé předloktí. Stáhl rukáv trika a otevřel dveře.

"Promiň, já…"

"Vím, byls na rande s Andersonem. Chápu," uchechtl se Jessie vševědoucně.

Kurt nic neříkal. Neměl sílu nikomu vysvětlovat, co se na tom takzvaném rande stalo. Otočil se a odešel do svého pokoje.

"Nechápeš nic," zašeptal.

-.-.-

"Kurte," objala ho Mercedes. "Strašně ráda tě vidím!" zářila nadšením. Byl víkend a Kurt odjel domů. I když kdyby zůstal na internátu, nic by se nestalo. Carole a Burt se koukali na televizi, to Kurt okamžitě zavrhl,a Finn se někde venku poflakoval.

"Já tebe taky," odvětil suše, bez špetky nadšení. Mercedes se okamžitě zarazila. Na takový tón u něho nebyla zvyklá.

"Hele, jestli mě tu nechceš, tak já…"

"Ne, promiň, jsem unavený," omlouval se. "Tak jak se máš?" otázku raději položil on. Neměl náladu odpovídat. Neměl náladu ani na Mercedes, kdyby jí ale řekl, ať odejde, vedlo by to ke zbytečným spekulacím. Rozhodl se raději návštěvu své kamarádky přetrpět. Mercedes spustila a nebyla k zastavení.

"No a Rachel zase..." zarazila se najednou. "Kurte, jsi v pořádku?"

"Co? Jo, jasně. Je to super," přikývl s falešným úsměvem a nepřítomným pohledem. Předloktí znovu svědilo.

"Tak o čem jsem vlastně mluvila?" přeměřila si ho s přimhouřenýma očima.

Povzdech. "Omlouvám se, nevím," pokrčil ledabyle rameny. Ani se nesnažil nahodit omluvný obličej. Jediné,co chtěl, bylo, aby Mercedes konečně vypadla a on si mohl zalézt do koupelny.

"Co se děje?" Mercedes si přisedla blíž a objala ho. Dělala to vždy, když cítila, že Kurt potřebuje podporu. Mladík se napnul. V poslední době byl nejistý, co se lidského kontaktu týče, dokonce mu dělaly problémy fronty v jídelně. Vyřešil to jednoduše, nechodil tam.

"Nic se neděje, co by mělo?" nahodil nechápavý výraz.

"Lžeš," obvinila ho Mercedes. "Jde o školu, nebo, o bože, chodíš s Blainem! Že jo!" rozšířily se jí oči. Rukou si přikryla otevřená ústa. Tak moc to svému kamarádovi přála.

"Jak tě to napadlo?" zakroutil hlavou. Uvnitř ho bodlo. Bolelo to. Moc. "Nechodím s ním!" řekl, možná až moc důrazně. Mercedes se zarazila.

"Promiň, myslela jsem, že… asi bych měla jít," zvedla se z Kurtovy postele. Došlo jí nakonec, že tu není vítaným hostem a popravdě se i trochu urazila. Vždycky si říkali všechno. Co se stalo? Kdy jsme se tak odcizili?

"Jo, asi jo," přikývl mladík.

"Nechceš přijít k Rachel na pyžamový večírek? Už jsme dlouho žádný neměli," pokusila se ještě.

"Nevím, jestli budu stíhat. Mám příšerně moc úkolů," odvětil chladně. Už běž!

"Jasně," přitakala Mercedes smutně. "Tak teda ahoj."

"Ahoj," šeptl ještě, než se za ní zavřely dveře.

Kurtovi bylo zle. Ležel ve svém pokoji na posteli, třásl se jako při zimnici. Nereagoval na volání Carole ohledně večeře. Stejně neměl hlad. Když za ním přišla nahoru, omluvil se jí, že dolů nepůjde. "Není mi dobře." To bylo vše. Carole ho obdarovala politováníhodným pohledem a návrhem návštěvy lékaře. Kurt s díky odmítl: "Bude to jen nějaká chřipka, nebo tak něco. Vždyť to tady řádí pořád,"pousmál se unaveně.

Nevlastní matka chápavě přikývla, sáhla mu na čelo: "Teplotu nemáš," přikryla ho až ke krku a odešla. Za chvíli mu ještě přinesla teplý meduňkový čaj. Kurt poděkoval. Položil bylinný výluh na noční stolek a koukal na strop. V hlavě měl zmatek. Opět cítil tu velkou prázdnotu uvnitř sebe. Mercedes si od něho nezasloužila takové chování. Byl na ni hnusný a přitom ona ho vždycky podporovala. Hloupý, hloupý!

Schoulil se do klubíčka. Sžíralaho zima. Začal se opětovně chvět. Poškrábal si předloktí a nemohl přestat. Celá končetina ho pálila. Po chvíli ucítil na své ruce mokro. Škrábal se tak zuřivě, že si strhal strupy, krev opět tekla. Zděšeně se díval na zakrvácené zápěstí, na zašpiněné povlečení. Chvíli fascinovaně koukal na svoji ruku, kde krev tvořila pitoreskní obrazce. Když mu rudá tekutina ale skápla i na pyžamové nohavice, zvedl se a odešel do koupelny. Opláchl si paži. Vrátil se do místnosti s úmyslem lehnout si zpátky do postele. Stejně neměl nic lepšího na práci.

Točila se mu hlava a i jeho útroby začaly protestovat. Zarazil se při pohledu na zakrvácené podušky. Při myšlence, že by si měl do postele lehnout, se mu zdvihl žaludek. Vyběhl na chodbu, ze skříně si vzal čisté povlečení. Vrátil se. Znechuceně svlékl zakrvácený satén a povlékl si čistě. I tak měl ovšem problém usnout. Neklidně se převaloval až do čtyř hodin, kdy to jeho unavený organismus vzdal a on se konečně ponořil do říše snění.

-.-.-

"Ahoj, Kurte!" usmál se Blaine na modrookého chlapce. Bylo nádherné slunečné odpoledne. Blaine měl v plánu pozvat Kurta na ledovou kávu a třeba i na vycházku do parku - čistě jako přátelé,samozřejmě.

"Ahoj," odpověděl Kurt ledabyle a dál si Blainea nevšímal, ten zapomněl na všechny své plány a udiveně pozoroval Kurtova vzdalující se záda. Nejspíš mě namířeno do svého pokoje.

"Kurte, počkej," zavolal za ním. Oslovený mladík se opravdu zastavil, ale neotočil se k Blaineovi čelem. Vypadal trochu jako trucující děcko. Blaine došel až k němu. "Udělal jsem něco?"

Kdybys jen věděl. "Ne, jen toho mám hodně. Úkoly, Slavíci. Můžu už jít?" utrhl se na hlavního zpěváka daltonského sboru.

"Na posledních dvou zkouškách jsi nebyl. A Nick říkal, že ses zhoršil ve škole, " snažil se vyvrátit jeho tvrzení. "Co se děje?"

"Co se staráš!" vyjel na něho Kurt. "Proč se vůbec obtěžuješ?"

"Kurte," vyvalil Blaine oči. Takového ho neznal. Vždycky to byl milý kluk, který si každého rád poslechl a pokud mohl, tak i poradil. Kde jsi? Co se s tebou stalo?

Neodpověděl. Zakroutil hlavou a odešel do svého pokoje. Co ti mám říkat? Víš, co cítím. Proč mi to děláš ještě těžší? zavřel za sebou dveře. Svezl se po nich na zem. Z hrdla se mu vydral trhavý vzlyk, objal si kolena a rozbrečel se naplno. Nechápal, proč byl na Blainea tak hnusný. Nic mu nikdy neudělal, byl tu pro něho, když se bál Karofskyho, pokaždé mu byl nápomocen, pomohl mu dostat se ke Slavíkům. Co se to děje? Paže ho opět zasvědila.

Všechno je moje chyba. Moje. Jen moje, znělo mu v hlavě jako napodobenina nějaké zvrácené mantry. Prudce se nadechl, bolelo ho v krku, možná by se měl něčeho napít. Na snídani ani na obědě nebyl, tudíž dnes neměl ani dostatek tekutin. Neměl hlad ani žížeň. Dopotácel se k lůžku. Chtěl na něm zůstat už navždy. Nikdy nevylézt z pokoje. Předloktí stále svrbělo. Vyhrnul rukáv košile, rudé jizvy na bledé pokožce vytvářely zajímavý kontrast. Chvíli po nich fascinovaně přejížděl konečky prstů. Svědění začalo být neúnosné, začal se škrábat, strupy se lehce strhly - krev, konečně! Moc jí neteklo a ani to moc nebolelo. Nestačilo to. Muka drásající ho zevnitř tu byla stále s ním. Prudce vstal z postele, doslova vyskočil, už to nemohl déle vydržet, potřeboval úlevu. Utíkal do koupelny, kde si rozhrabal celou kosmetickou taštičku, aby našel kýženou žiletku.

Sesunul se na zem na roztřesenou hromádku zpodobňující lidskou bytost. Vyhrnul si rukáv košile, čímž odkryl pořezané zakrvácené předloktí. Jako feťák nutně potřebující svoji dávku začal do své ruky vyrývat nesmyslné obrazce. Horká krev kapala na chladné kachličky. Běžně se říznul tak třikrát čtyřikrát, nikdy ne víckrát. Teď byl v transu. Fascinovaně zíral na zakrvavenou paži. Zničehonic, těsně před dalším tahem žiletkou, zastavil svoji ruku, oči se mu rozšířily zděšením, mlha, která pokrývala jeho mysl, se rozplynula. S hrůzou v očích pozoroval pořezané, či spíš rozřezané předloktí. Jelikož se dnes vůbec nešetřil, krev byla vážně všude - na kachličkách, na jeho oblečení, na obležení stěny - vypadal jako z nějakého příšerného béčkového hororu. Zděšeně odhodil žiletku. S tichým cinknutím přistála na obkladačkách. S vystřízlivěním přišla takémuka, která Kurta zachvátila, v celé paži mu bolestivě škubalo a řezné rány nepříjemně štípaly. Krev stále tekla. Začínalo mu být nevolno. Postavil se na nohy, na kterých si byl jistý asi jako právě narozené hříbě. Doklopýtal ke dveřím vedoucím do druhého pokoje a zamkl je. Nikdo ho nemohl takhle vidět. Nikdo!

Doslova ze sebe serval všechno oblečení, co na tom, že odtrhl několik knoflíků. Tahle košile, zamazaná od krve, stejně patřila do koše. Vše hodil na jednu kupu, skládáním se neobtěžoval. Pustil horkou sprchu a stoupl si pod ni, okamžitě se opařil, ale nestáhl ji. Stál ve sprchovém koutu snad věčnost, kůži měl úplně rudou. Prudké kapky už smyly všechnu krev, ale na některých místech stále trochu vytékala. Otočil kohoutkem, voda přestala padat. Natáhl se po ručníku a lehce se utřel. Jelikož si nevzal žádné oblečení, obmotal si osušku okolo útlých boků, když procházel okolo zrcadla, zhrozil se. V poslední době se jídlem příliš nezabýval. Obraz byl ale neúprosný. Propadlé tváře, ruce a nohy jako párátka. Co jsem to udělal? Nemohl se na sebe dívat, raději se otočil a došel ke skříni, kde si vzal lehké pláťáky a dlouhé bavlněné triko.

-.-.-

Ťuk. Ťuk.

"Kurte, jsi tam?" ozval se Blainův hlas zpoza dveří.

Kurt ztuhl. Co tam dělá? Nechci ho vidět. Bude to bolet. Nejsem připravený. "Pojď dál," vyzval Blainea nakonec. Hlas se mu lehce třásl a vlastně se klepal celý. Na chvíli si pomyslel, jestli nemohl dostat do ran infekci. Přeháníš. Dobře víš, proč se třeseš, pomyslel si.

"Ahoj," pozdravil ho Blaine s nejistým úsměvem. Zřejmě čekal, kdy na něho něco poletí, nebo kdy na něho začne Kurt křičet, vzhledem k jejich poslednímu rozhovoru by se ani nedivil.

"Ahoj," oplatil pozdrav s křečovitým úsměvem.

"Kurte, myslím, že bychom si měli promluvit," nervózně přešlápl.

Ležící mladík si povzdechl, zavřel učebnici biologie, kterou se snažil doučit, posadil se do tureckého sedu a poklepal na místo vedle sebe. Blaine si přisedl. Nemělo cenu ho vyhazovat, stejně by se nedal a všechno by tím jen zhoršil. Kuráž! Pamatuješ?

"Vím, že jsem se choval strašně. Moc se omlouvám. Nějak jsem to všechno nezvládal," sklopil pohled. Styděl se za své chování a dobře věděl, že obyčejná omluva tohle všechno nedokáže vyžehlit.

"Kurte," zašeptal Blaine a chytl ho za ruku, za levou. Kurtovo srdce začalo bít jako o závod, snažil se mu vysmeknout, Blaine ho ale nehodlal pustit. "Omlouvám se, že jsem tě nechal na holičkách. Měl jsem doma problémy. Naši se rozvádějí. Doma je peklo," zamračil se kudrnatý mladík.

"Bože, to jsem nevěděl, já…" Cítil se jako to nejubožejší stvoření na světě. Hloupý, hloupý. Horkotěžko odolal nutkání poškrábat si zápěstí.

"Neomlouvej se. Máš právo se zlobit, jsem jediný, koho jsi tu znal. Měl jsem ti to o tom rozvodu říct dřív. Asi bychom se vyhnulidost nepříjemným situacím," nakrčil nos.

"Jsem ubožák," šeptl Kurt zničeně.

"Ne, jen jsme to vzali za špatný konec," usmál se smutně Blaine.

"Ne, jsem ubohý!" trval na svém Kurt. Byl viditelně rozrušený. V očích ho pálily slzy, netrvalo dlouho a první z nich stékala po tváři.

"Nejsi, přestaň s tím!" okřikl ho Blaine. Natáhl se po něm a objal ho. Bohužel tak stiskl i Kurtovu pořezanou ruku a mladík, překvapený náhlou bolestí, vykřikl. "Co se stalo?" zajímal se hned Blaine, Kurt si třel bolavé předloktí. "Udělal jsem ti něco? Ukaž!" nečekal na něho a sám chňapl po jeho ruce, vyhrnul rukáv a zůstal zaraženě koukat. "Co? Kurte, ne… o bože," podíval se do modrých uslzených očí, když jeho mozek zpracoval, co vidí. "Je mi to líto."

"Ne, já, ty za …" dýchal Kurt trhaně. "Můžu si za to sám," slzy kanuly na naškrobené povlečení.

"Kdy to začalo?" zašeptal Blaine, jemně se přitom dotýkal poškozené kůže. Nemohl uvěřit svým očím. Nikdy by neřekl, že by si Kurt mohl ublížit zrovna takovým způsobem. Bylo mu do pláče, dobře věděl, že částečně je to i jeho vina. Ten pocit byl nesnesitelný.

"Před třemi týdny," odpověděl rovněž šeptem Kurt.

Blaine zasténal, podezření bylo definitivně potvrzeno: "Kurte, proč?"

"Já nevím! Sakra,já nevím. Prostě…" začal křičet a rozhazovat rukama. "Blaine," rozeštkal se znovu, když se uklidnil. Blaine ho objala jemně s ním pohupoval, hladil ho po zádech a šeptal slůvka útěchy. Kurta obklopila známá vůně kolínské a lehký odér potu, který ale nebyl nijak odpudivý.

"Nemůžu. Nemůžu takhle," vyprostil se z náručí a uslzenýma očima pozoroval kudrnatého chlapce. "Mám tě moc rád, moc," Blaine si nebyl jistý, jestli poslední slovo neslyšel pouze ve své hlavě.

"Já tě mám taky rád, ale… Kurte, hele," povzdychl si, už ho unavovalo to opakovat pořád dokola. "Říkal jsem ti to už dvakrát. Nejsem ve vztazích dobrý. Vlastně nikdy nevím, co mám dělat. Předstírám, že jo, ale ne. Nevím. Nechci to, co je mezi náma pokazit. Na to tě mám až moc rád," znovu si přitáhl Kurta do objetí. Uvnitř ale cítil, že neříká všechno. Kurt byl neuvěřitelný muž. Krásný, chytrý, citlivý, ano,bylo toho dost, co na něm Blaine obdivoval, jen nevěděl, jestli to vše stačí k vytvoření vztahu.

"Nevím, jestli chci být jen tvůj kamarád. Teda spíš nevím, jestli to dokážu," zamumlal Kurt do Blainova ramene. Blaine se napjal.

"Jsi úžasná bytost. Jeden z nejkrásnějších lidí, co znám. Já si tě nezasloužím," pohladil Blaine hebké vlasy. Kurtovo objetí zesílilo. Chvíli se ani jeden z nich nehýbal a vychutnával si blízkost toho druhého. "Kurte," chytil ho za předloktí a znovu lehounce přejel přes poškozenou pokožku, "tohle už nesmíš dělat," Blaine se odtáhl a znovu se podíval do modrých očí. Kurt mu pohled nejistě opětoval. Žmoulal si ret, zjevná známka toho, jak si je nejistý vývojem situace.

"Já vím. Dneska jsem to přehnal. Bylo to děsivé," otřásl se nad nedávnou vzpomínkou. "Slibuju, že už to neudělám."

"To je dobře, protože nechci, aby sis ubližoval, mám tě rád. Jsi skvělý kluk," řekl po chvíli Blaine.

"Děkuji," jedno prosté slovo a dokázalo vystihnout daleko víc, než ta nejrozvinutější věta. "Taky tě mám rád."

"Nenechám tě samotného," zakroutil Blaine vehementně hlavou. "Můžeme se spolu učit, budeme chodit do parku… Nechci, abys to udělal znovu."

"Neudělám," zavrtěl Kurt hlavou, už jsem to asi pochopil. Na tváři měljemný úsměv, opravdový úsměv, který Blaine za těch posledních pár týdnů tolik postrádal.

"Nechci ale, aby sis od toho něco sliboval, jasné?" podíval se přímo do nebesky modrých očí, líbily se mu, někdy byly modré a průzračné jako letní obloha, když se zlobil, byly zbarvené do šeda a připomínaly bouřkové mraky. Věděl, že je to neuvěřitelně kýčovité přirovnání, ale co? Ta představa se mu zamlouvala.

"Nebudu," i když věděl, že ho to bude bolet, ale ztratit kvůli tomu kamaráda? Ne, to by nebylo dobré a třeba jednou, když spolu budou trávit spoustu času, z nich budou víc než přátelé. Kdo ví.

"Necháme tomu volný průběh, uvidíme, co se stane," navrhl Blaine, jako by mu četl myšlenky a hladil přitom Kurta po zádech. Ten si položil hlavu na Blaineovo rameno, nos měl zabořený do jeho krku. Jedna z nejintimnějších chvílí, které Kurt zažil.

"Myslíš to vážně?" zašeptal stále s nedůvěrou v hlase. Blaine přikývl, Kurt to neviděl, ale cítil, sám se plaše usmál.

Přitisknul se ještě blíž k Blainovi a ten ho vtáhnul do dalšího dlouhého pevného objetí. Položil si bradu na Kurtovu hlavu a vdechoval vůni jasmínu.

Třeba jednou…

-.-.-

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | 13. srpna 2011 v 21:53 | Reagovat

Díky bohu,že to tak dopadlo,ikdyž to jak do sebe začal řezat bylo hrozný :( ....Fakt se ti to moc povedlo :)...skvělá jednorázovka :)

2 lpdenka lpdenka | 14. srpna 2011 v 3:01 | Reagovat

auuu, uplne ma to bolelo ked sa Kurt rezal, cele som si to predtavovala a bolo to strasne :( a snad im to teda vyslo :) a ked nie, dufam ze Blaine aspon ako kamarat pomohol Kurtovi nech sa z toho dostane

3 dorea dorea | E-mail | Web | 14. srpna 2011 v 18:47 | Reagovat

[1]: Ell: děkuji, jsem ráda, protože jsem se s ní docela nazlobila :D a Roedeer taky

[2]: lpdenka: to se mi stává taky, ale většinou u hororů :D já jsem naschvál nechala otevřená zadní vrátka, preslash mi tu přišel daleko lepší, než je idhned spárovat, díky moc :-)

4 Natalia Natalia | 15. srpna 2011 v 12:07 | Reagovat

Parádní! Jsem ráda za to, jak to dopadlo, taky jsem si představovala jak se Kurt řeže - děs 8-O . Prostě to byla perfektní povídka a určitě mi takové téma problémy nedělá :-)

5 dorea dorea | E-mail | Web | 15. srpna 2011 v 14:16 | Reagovat

[4]: Natalia: děkuji moc, když mě něco osvítí a dostanu nápad, nebudu se podobným tématům bránit :)

6 Justinka Justinka | Web | 6. září 2011 v 9:05 | Reagovat

ááá, to byl horor, já nerada krev, ale už jsem chtěla od tebe něco číst a dobře jsem udělala! Napsané to bylo báječně!

7 dorea dorea | E-mail | Web | 6. září 2011 v 15:16 | Reagovat

Justinka: děkuji moc, jsem ráda, že se líbilo a příští věc ode mě tady bude pwp ;)

8 Justinka Justinka | Web | 6. září 2011 v 23:34 | Reagovat

Jupí, tomu říkám slovo muže!:D Těším se!!!

9 bauti46 bauti46 | Web | 14. června 2012 v 14:55 | Reagovat

je mi jasné, že tahle situace není legrace, ale bylo to moc dobře napsaný

10 dorea dorea | Web | 15. června 2012 v 0:38 | Reagovat

[9]: děkuji, je příjemné vědět, že se někdo vrací i ke starším věcem :)

11 Taru Taru | 21. července 2012 v 5:39 | Reagovat

Wow...spontánně mi ke konci ukáplo pár slz. To znamená, že povídka je vážně povedená. :)

12 dorea dorea | 21. července 2012 v 18:10 | Reagovat

[11]: děkuji, jsem ráda, že se líbilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama