Kapitola 7.

26. října 2011 v 2:14 | Dorea |  Nejsi sám
Pamatujete si ještě tuhle povídku? :D
Ta pauza byla škaredě dlouhá, vím. Zároveň v prvotním plánu došlo k lehkým úpravám a zřejmě i celá povídka bude o něco delší, než jsem měla naplánované, ale o tom všem až v dalších kapitolách ;)
Za betaread děkuji Roedeerovi!
Příjemné čtení!



Ráno probudila Blainea vůně čerstvých vaflí. Došel provést nejnutnější ranní hygienu a pak se vydal do kuchyně, kde našel prozpěvujícího si Kurta při přípravě snídaně. Stál k němu zády a vrtěl se do melodie, kterou si tiše pobrukoval. Přikradl se k němu, objal ho kolem pasu a hlavu si položil na jeho rameno.

"Dobré ráno," popřál.

Kurt sebou trhl, ale důvěrně známé ruce, které ho objaly, poznal takřka okamžitě, znovu se uvolnil. "Dobré," opětoval pozdrav, naklonil hlavu a našpulil rty v očekávání polibku. Takovou nabídku si jeho partner samozřejmě nesměl nechat ujít.

"Myslel jsem, že jsem tě v noci utahal víc," poznamenal Blaine a nosem se otřel o jemnou kůži na Kurtově krku. Na druhou stranu Kurt byl vždycky ranní ptáče, kdežto Blaine by i pro pět minut spánku navíc byl ochoten vraždit.

"Jsem neúnavný," odpověděl se smíchem Kurt, "a teď pozor," vyprostil se z objetí. Přenesl lákavě vonící talíř vaflí na již prostřený stůl. Vybídl Blainea, aby si sedl. "Dáš si kávu nebo chceš džus?"

"Kávu, díky."

Snídaně probíhala v příjemném tichu, které přerušovalo akorát pravidelné cinkání příborů o talíře, dokud se Kurt nezmínil o oznámení zásnub jejich rodičům.

"To myslíš vážně?" ujišťoval se Blaine.

"Jistě," přikývl Kurt a dál se věnoval své snídani.

Jako by oznámení o zásnubách bylo na našem každodenním pořádku, pomyslel si Blaine. Povzdechl si. "Ale oznámíme jim to společně."

"Samozřejmě!" ohradil se okamžitě Kurt. "Nechci, aby táta dostal další infarkt."
-.-.-

"Ráda vás opět vidím, pánové," pozdravila oba mladé muže sociální pracovnice, která měla na starost Jasonův případ.

"My vás taky," přikývl jí Kurt. Sice neříkal úplně pravdu, ale usměvavá žena byla milá a ochotná, určitě neměla nic společného s pracovnicí, ke které docházel Kurt po smrti své matky. Vždycky, když si na starou protivnou ženu vzpomněl, dostal osypky.

"Přinesli jsme vám zprávy od lékaře a posudky od psychologa," vyndal Blaine dokumenty z kožené brašny.

"Skvělé, děkuji," převzala si listiny, něco poznačila na papír a zařadila je do složek. "Je tu ještě několik dalších věcí, které budou potřeba," zatvářila se omluvně.

"Jistě," povzdechl si Kurt.

"Já vím, je to únavné. Ale stojí to za to, věřte mi," pobaveně se zasmála. Kurt zčervenal.

"Já to tak nemyslel… Já…" Bože jsem debil, teď nám Jasona nedají, proč nemůžeš radši mlčet?

"Naprosto vás chápu. Bohužel je to všechno potřeba. Adopce je poměrně zdlouhavý proces, kterým si musíte projít," zarazila jeho vnitřní monolog pracovnice.

"Ano, nikdy jsem si nepředstavoval, že to je tak náročné. Máte pravdu. Ale doufáme, že všechno bude v pořádku."

"Popravdě, myslím, že se nemáte čeho obávat. Vypadáte jako vzorný mladý pár. Jste dostatečně finančně zabezpečení, v přiměřené věkové kategorii, dítě přijde do vhodného prostředí… Ovšem netuším, jestli to víte," začala se ošívat. "Soudce Johnson je poněkud nemoderní v některých aspektech, co se vztahů týče," oběma bylo hned jasné, kam pracovnice směřuje.

"Svatba je naplánovaná na posledního ledna," předběhl ji Kurt s úsměvem a mimoděk se dotkl zlatého kroužku, který mu zdobil prsteníček. Nenosil ho sice ani dvacet čtyři hodin, ale měl pocit, že už teď s jeho rukou srostl.

"Skvělé, gratuluji," usmála se. "Dobrá tedy. Teď pár otázek. Jeden z vás bude muset s dítětem zůstat doma." Otázka visela ve vzduchu.

"Ano. To budu já," přihlásil se Blaine s nepatrným hořkým podtónem v hlase. Ne, že by mu překáželo se o chlapce starat, ale živě si dokázal představit, jak bude péče o Jasona náročná. Byl to tak trochu pád bez záchranného lana. "Mám práci, kterou mohu dělat i z domova. Tohle nebude problém." Doufám, dodal pro sebe.

"Vy hrajete na Brodwayi, že?" obrátila se na Kurta.

"Ano, ale už jsem požádal o snížení počtu představení. Budu Blaineovi pomáhat, jak jen to půjde. A už dlouho jsem neměl dovolenou, takže si na první dva měsíce beru volno," usmál se. V divadle z toho nebyli ani trochu nadšení, protože nové představení mělo začít co nevidět a hlavní role patřila Kurtovi. Jistě, že měl alternaci, ale lidé Kurta zbožňovali. Vedení divadla si nemohlo dovolit nechat ho utéct, proto mu mimořádnou dovolenou schválilo s tím, že pokud bude potřeba, zaskočí.

"Já žasnu," usmála se opět sociální pracovnice. "Rozhodně to je bod pro vás, že chcete být s dítětem oba."

"Děkujeme."

"Ještě je tu jedna věc. Před samotnou adopcí jsou naprosto běžné návštěvy dítěte u budoucích rodičů. Dítě s vámi bude nejdříve o víkendech a poté přistoupíme k celým týdnům."

"Ano. Víme, už jsme se o tom bavili se sestrami v kojeneckém ústavu," kývl Kurt. "Myslím, že jsme připravení, tedy v rámci mezí. Chodili jsme se o Jasona starat do nemocnice a teď chodíme do kojeneckého ústavu."

"Ano. Jistě, všechno vím. Dostávám pravidelné zprávy. Sestřičky vás jen chválí," podívala se na ně. "Předpokládám, že tedy máte všechno potřebné?"

"Ano. Radili jsme se se známými a myslím, že máme vše, co by Jason mohl potřebovat," ozval se Blaine.

Byla to pravda. Celý minulý týden strávili nákupem kojeneckého oblečení. Kurt si nemohl pomoct a musel koupit hromady dupaček, body a košilek. Blaine nevěřícně kroutil hlavou se slovy, že je Jason ani nestačí všechny unosit. Další v pořadí byla výbava pokoje a dalších tisíců věcí, co malé dítě potřebuje. Ani jeden si nemyslel, že mimino se jim může tak prodražit.

S pokojem pro Jasona, neměli problém, asi před pěti lety našli úžasný byt, který byl na skvělém místě a nájem nebyl nijak předražený na New York. Obývací pokoj byl propojen jak s jídelnou, tak s kuchyní, a z něho se vcházelo do ložnice a dalších dvou pokojů. Z jednoho udělali pokoj pro hosty a druhý jim sloužil jako zkušebna a únikové místo, když se pohádali nebo měli jeden druhého plné zuby. Ten byl nyní zrušený a místo něj zbudovali dětský pokoj.

Jeho výzdobu si vzal na starost Kurt, ostatně jako celého jejich bytu, a Blaine ho musel krotit. Měl totiž pocit, že by Jasona spíš děsil, než aby se v něm cítil příjemně. Všechen nábytek taktéž vybíral Kurt. Místnost byla laděna do světle zelené - hráškové, jak říkal Kurt. Blaine jenom kýval hlavou, pro něho to byla zelená a hotovo.

Pokoj byl ale kouzelný (Blainea nejednou napadlo, proč Kurt nešel studovat design), sice na jeho vkus příliš krajek, ale praktický, aby mohl růst společně s Jasonem a možná dalším dítětem? Ne, na to bylo brzy, ještě ani neměli vyhráno v Jasonově případu.

"Skvělé. Takže myslím, že příští víkend byste si mohli Jasona vzít," poslední věta pracovnice ho probrala.

"Vážně? To je skvělé!" rozzářil se Kurt. Blaine si živě představoval, jak mu v hlavě běží veškeré plánování a těžce potlačil povzdechnutí.

"Ano, začneme co nejdřív, ať to celé uspíšíme."

•°•°•°•

Týden uplynul jako voda a nastal očekávaný první víkend s Jasonem. Přijeli si pro něj v pátek odpoledne. Po několika prospěšných radách si odnášeli kojence v sedačce - skořápce, jak byla láskyplně přezdívána. Oba měli v živé paměti její nákup, kdy přišli do obchodu specializujícího se na kojenecké zboží. Ani jeden neměl ponětí, jaký model zakoupit, i když strávili předchozí večer surfováním po internetu na různých diskuzních fórech týkajících se rodičovství. Bezradně procházeli obchodem, až se jich nakonec ujala prodavačka a vysvětlila jim všechny výhody právě téhle autosedačky.

"Ukaž, zkusím to připevnit sám," řekl Blaine Kurtovi, když se marně a už lehce frustrovaně pokoušel přidělat sedačku k bezpečnostnímu pásu. Poodešel a nechal to udělat Blainea. Tomu to sice chvíli trvalo, ale nakonec byl úspěšný. Sedačka byla připevněná na zadním sedadle, Kurt si sedl k chlapečkovi a Blaine za volant. Jízda trvala asi patnáct minut, než konečně dorazili domů.

"Tak, Jasone, a jsme doma," usmál se na probouzejícího se klučinu Blaine. Chlapečkovi bylo ze srdce jedno, kde se nachází. V jednu chvíli tiché dítě a v druhou spustil nehorázný řev.

"Bude mít hlad. Sestry to říkaly," podotkl Kurt. "Běž ho převléct a já ohřeju láhev." Všechno už měli pečlivě připravené. Láhve s dětskou výživou (její nákup byl pro oba nezapomenutelný zážitek) čekaly jen na ohřátí. Blaine vyndal chlapce ze sedačky a odešel ho převléct do dětského pokoje. Jason mu to nijak neulehčoval, mlel sebou jako posedlý ďáblem a neustále brečel.

"Kurte, kde jsi?" zaúpěl Blaine, kterého už pomalu začínala bolet hlava. Protáhl dětskou ručku rukávem a zapnul tři patentky na rameni. Nevěřil by, jak je to vysilující výkon.

"Už jdu," přiběhl do pokoje s láhví v ruce. Blaine si všiml, že je podivně udýchaný a má zarudlé oči, ale nevěnoval tomu větší pozornost. Z komody vytáhl čistou bavlněnou plenu a oboje podával Blaineovi, který si sedl do křesla a nabízel Jasonovi láhev. Jemně s ní přejel přes buclaté dětské rtíky. Chlapeček otevřel pusu a chňapl po lahvičce. Začal se spokojeně krmit. Bytem se opět rozneslo mírumilovné ticho.

"Výborně," usmál se Blaine. "Tohle je děsivé," uchichtl se po chvíli.

"No, pokud bude takhle brečet pořád, máme se na co těšit," poznamenal Kurt a v duchu se rozloučil s klidnými nocemi.

•°•°•°•

"Jdu tam," oznámil Kurt Blaineovi, který se zmateně rozhlížel okolo sebe ve snaze zjistit, odkud pochází ten neuvěřitelný rámus. "Ty jsi tam byl naposledy," znaveně se podíval na budík, který ukazoval čtyři hodiny ráno, mátožně se vypotácel z ložnice a zamířil do dětského pokoje. To malé sladké stvoření jim dávalo pěkně zabrat. Našel Jasona celého rudého a lapajícího po dechu z nedostatku kyslíku. "No tak. Mrně. Pšš. Co se děje?"

Plena byla suchá. Láhev dostal před hodinou a Kurta nic jiného nenapadalo. Ovšem Jason usedavě vzlykal dál i přesto, že ho už dobrých pět minut držel v náručí. "Víš co? Půjdeme si lehnout spolu," oznámil stále plačícímu dítěti. Došel s ním do obýváku. Lehl na gauč a dítě si položil na hrudník a ovinul okolo něj paže. Pohovka byla dostatečně prostorná, takže se nemusel obávat pádu. Chlapeček ještě chvíli pobrekával, ale po pár minutách přestal a zaposlouchal se do srdečních ozev svého budoucího otce. "Takhle jsi hodný chlapec," pohladil ho polospící Kurt po zádech. Za několik minut už oba pravidelně oddechovali.


6. Kapitola -)(- 8. Kapitola

P.S. V minulé kapitole byla také zmíněn soudce milující staré pořádky, leč nezmiňovala ho sociální pracovnice, jako v této kapitole, nýbrž právnička Klaine.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucille Lucille | 26. října 2011 v 19:23 | Reagovat

Tyjo, Klaine jako vyděšení tatínkové křičící ratolesti :-D Přistihla jsem se, že si to docela užívám a škodolibě jim to přeju :-P  :D

A došlo k lehkým úpravám v plánu? Doufám, že nemáš v plánu udělat z Blainea nějakého badboye a vyměnit ho za někoho lepšího! :-D :-D

2 dorea dorea | E-mail | Web | 26. října 2011 v 22:07 | Reagovat

[1]: Lucille: moc děkuji za komentář, ta škodolibost k tomu patří, ostatně proto se takové povídky píší :D k úpravám došlo, ale nebudu nic prozrazovat :)

3 Lucille Lucille | 26. října 2011 v 22:16 | Reagovat

[2]: Tak hlavně aby Kurt neotěhotněl, jsem slyšela, že se to často stává, potom co si pár donese po adopci dítě domů :-P  :-D

Už se těším na nějaké tvé další dílo ;)

4 Justinka Justinka | Web | 27. října 2011 v 21:14 | Reagovat

Wow, tak u je Jason skoro doma. Bylo mi jich až líto, když zjistili, že miminka nejsou jen sladká. :-D Snad je to neodradí!

5 dorea dorea | E-mail | Web | 27. října 2011 v 22:51 | Reagovat

[4]: Justinka: tak hlavně, že to zjistili teď a ne až pak :D všechno má dvě strany ;) ty to jako mamina os prťat víš asi nejlíp :) děkuji moc za všechny komentáře!

6 Cambera Cambera | 14. listopadu 2011 v 1:58 | Reagovat

Představa Kurta s miminkem je sice poměrně sladká, ale ty bezesné noci jim rozhodně nezávidím :D, ale stejně jim věřím, že to zvládnou, tak nějak doufám v šťastné pokračování ... jinak snad jen dodat, že to bylo výborné a další pokračování si určitě s chutí přečtu

7 dorea dorea | E-mail | Web | 14. listopadu 2011 v 12:03 | Reagovat

[6]: Cambera: já jim to taky nezávidím :D ale když se tak pánové rozhodli :) díky

8 Endy Endy | 18. listopadu 2011 v 12:56 | Reagovat

Jé to je tak sladké! Přečetla jsem si to celé až teď a už se nemůžu dočkat pokračování

9 dorea dorea | E-mail | Web | 19. listopadu 2011 v 22:39 | Reagovat

[8]: Endy: děkuji, doufám, že pokračování nezklame :)

10 Amy Amy | 22. května 2012 v 21:03 | Reagovat

Bude pokračování? Tento blog jsem objevila až dnes a povídku jsem přečetla jedním dechem. Dočkám se pokračování i po takové době? :)

11 dorea dorea | Web | 23. května 2012 v 1:03 | Reagovat

[10]: popravdě pokračování v dohledné době asi nebude, je mi líto, ale už několik měsíců mi klaine příliš neříkají, pokud se tu nějaká rozepsaná povídka objeví, tak to bude zřejmě druhá opuštěná klaine, ale časem se snad dostane i na tuhle :)
díky za komentář!

12 Peth Peth | Web | 1. září 2012 v 23:00 | Reagovat

Tak jen bych ráda poznamenala, že sušené mléko by přichystané být nemělo. Poměrně rychle se kazí a navíc přichází o živiny. Ale to je detail :D Už mi synoveček leze na mozek nu :D

13 dorea dorea | 2. září 2012 v 16:13 | Reagovat

[12]: tak to se omlouvám, s kojenci opravdu zkušenosti příliš nemám, až si někdy najdu čas a chuť tohle celé dopsat, určitě se na to zaměřím, díky za upozornění i komentář :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama