Úterky s ptáčky zpěváčky

14. října 2011 v 1:34 |  Lucille jednorázové
Další z překladatelských kousků Lucille. Tentokrát povídky Twink Tuesdays od HamHockLover, která dala k překladu souhlas.

Název: Úterky s ptáčky zpěváčky (Twink Tuesdays)
Překlad: Lucille
Varování: od tohoto místa OBSAHUJE SPOILERY k epizodě 3x05!
Souhrn: Gay bar, Sebastian, Slavíci, sex v autě. Aneb se spoilery nikdy nic není tak, jak se na první pohled zdá být.

P.S. nejsem si jistá, jestli text nevidíte šedo černý, jestli ano omlouvám se, zkoušela jsme to napravit a blogto teď musí vzít na vědomí. Dorea



"Potřeboval bych od tebe s něčím pomoct," začal Blaine okamžitě, jak vešel do Kurtova pokoje a odhodil přitom batoh, co měl přehozený přes rameno, na jeho postel. "Vím, jak moc šikovný jsi se šicím strojem, a myslím, že tohle bych bez tebe prostě nezvládnul." Trocha pochlebovaní nemohla uškodit, říkal si pro sebe. A navíc dohromady s jeho vyhlášenýma štěněčíma očima. Takže do akce nasadil obojí. "Jsi naprosto nepřekonatelný, co se týče vymýšlení kostýmů a já… opravdu bych potřeboval tvojí pomoc, Kurte."

Kurt byl nalomený. Zadumaně se usmál nad těmi všemi komplimenty a pak se jeho pozornost přesunula k batohu. "Ale s kostýmy na co?"

"No …já…víš… Je to na vystoupení se Slavíky."

"Cože!?" Kurtovi zmizel úsměv z tváře. "Ale ty už nejsi jeden ze Slavíků. Jak bys s nimi tedy mohl vystupovat?"

"No, ta věc se má takhle…" začal Blaine rozvážně. Vážně nechtěl zabíhat do zbytečných detailů. Ale zase, jak Kurt jednou uvidí ten kostým… tak bude mít milion otázek… a Blaine to stejně bude muset všechno vysypat. "Dostali jsme nabídku na placené vystoupení. Není to zrovna typ akce, co by podporovala škola a bude to trochu…ehm, jak bych to nejlépe vystihnul… neortodoxní. Bude nás vystupovat jenom šest. Jenom ti z nás, co na to mají, ehm, však víš, ty správné tělesné proporce."

"Blaine, co mi tu říkáš, nedává vůbec žádný smysl."

"Já sám jsem nám ten kšeft sehnal a přesvědčil jsem ostatní, aby do toho šli se mnou. Já vyjednal cenu. Platí nám dost dobře, na to, že jde jen o čtyři čísla o úterní noci. Akorát jsem potřeboval pomoct se zbytkem těch kostýmů. Ale jestli nemáš zájem, tak to pochopím."

"Samozřejmě, že ti pomůžu, to je jasné. Já jsem jenom… jenom jsem nevěděl, že s nimi ještě pořád vystupuješ. To jsi chodil na zkoušky, a tak všechno, a nic jsi mi neřekl?"

"Jo, no… nechtěl jsem tě nijak znepokojovat," zamumlal Blaine. Pak najednou zatrnul. To asi nebylo to nejlepší, co mohl říct. Podíval se Kurtovi do očí a hned mu došlo, že si to myslel naprosto správně.

"Proč bych se měl znepokojovat?" přimhouřil Kurt oči a znovu si přeměřil pohledem jeho batoh.

"Tak pomůžeš mi, nebo ne? To je jediné, co potřebuju vědět."

Kurt po něm ostře střelil pohledem, sehnul se a rozepnul zip od jeho objemného batohu. Vytáhnul z něj pár Blaineových starých kalhot, co bývaly součástí jeho daltonské uniformy. Kurt věděl, že takových jich měl alespoň sedm. Ale když je pořádně rozložil a zblízka si je prohlédnul, tak si všimnul, že to už dlouho nebyly školní kalhoty. "Proč jsou ustřižené tak nakrátko?"

"To je ten důvod, proč potřebuju tvojí pomoc. Mohl bys je…. založit… někde v téhle délce?" ukázal Blaine, jak dlouhé by si kalhoty, v tuhle chvíli už spíše šortky, představoval. "A pak límečky," pokračoval Blaine a vytáhnul z tašky bílý límeček od košile… který byl kdysi evidentně součástí celé košile. "Jenom bych potřeboval, abys nějak upravil ty okraje, co jsou tady tak roztřepené, aby to prostě nějak vypadalo. Nějak to zašít, obšít, já nevím, co se s tím dělá. Máme v plánu mít pořád naše kravaty, však víš, tak jak se nosí, okolo límečku. A jediný, co mám, jsou nůžky a cestovní šitíčko. A teď bych s tím měl zašít šest párů šortek a šest bílých límečků a potřebuju to mít hotový do úterka."

Kurt si nevěřícně prohlížel límečky, co kdysi patřily ke košilím a kalhoty, které se nedávno staly šortkami a pak se podíval zpátky na Blainea. "Tohle je váš kostým? Tohle je váš celý kostým?"

"Samozřejmě, že ne, Kurte. Budeme mít ještě ponožky a boty."

Kurtovi na ta slovy poklesla čelist a zadíval se zpátky na části skoro-oblečení v jeho rukách. "A kde…kd…kde--" najednou jako by zapomněl, jak formulovat slova. Pohled upřel opět na Blainea, na jehož tváři se skvěl pyšný úsměv. Nebo alespoň pokus o něj. "Kde budete vystupovat, Blaine?"

Blaine si hlasitě povzdechnul. Nechtěl, aby se tohle zvrhnulo v hádku. "Tak pomůžeš mi?"

"Kde budete vystupovat, Blaine? Co přede mnou skrýváš?"

"Dobře, dobře… jenom, prosím, slib mi, že nezačneš vyšilovat."

"Já už docela vyšiluju!"

"Tak s tím přestaň, prosím. Už jsme podepsali prohlášení o odpovědnosti a oni nám zaplatili třetinu peněz a všechno bude v pořádku. Tak prostě přestaň. Nedělej si starosti."

Kurtovi se s každým Blaineovým slovem svíral žaludek o něco víc. "Kde budete vystupovat?"

Blaine se zadíval na strop, zakroutil hlavou a snažil se najít slova, kterými by vše vyjádřil tak, aby Kurt nezačal vyšilovat ještě víc. Raději si měl ty kostýmy zašít sám, vlastníma rukama. "Tak dobře, fajn… už jsi někdy slyšel o… Drsňákovi?"
Kurtův pohled se opět přemístil na tvář svého přítele. "Ano," vyšlo z něj pomalu.

"Super, takže… začínají tam zavádět nové věci. Vystoupení o úterních večerech. Víš, že je tam už povolený vstup od osmnácti výš, o čtvrtcích a pátcích a teď… no… chtějí nějak nalákat na speciální akce na úterní večery."

"Přece nemůžeš vážně…" zalapal Kurt po dechu a znovu si pohledem přeměřil kostýmy a pak Blainea. Překryl si rukou svojí pusu. To bylo ono, ta chvíle, kdy to Kurtovi secvaklo, kdy vybouchnul. "No ty ses musel úplně pomátnout, když si myslíš, že… že vystupovat v Drsňákovi je dobrej nápad. Oni vás tak snědí zaživa, Blaine. Víš přece, co se děje v těhle typech barů a jak to dopadá? Policejní pásky lemující místa činu a kriminální specialisté, co sbírají štětečkama stopy ze… no ze všeho!"

"Kurte, prosím, nebuď přehnaně dramatickej. Vedení Drsňáka se usilovně snaží vymazat tuhle jejich image, jako baru pro motorkáře a lidi oblečené jenom v surové kůži. Proto taky snížili věk pro vstup na osmnáct a zavádějí tyhle nové vystoupení o útercích."

Kurt pořád nemohl uvěřit, že o něčem takovém vůbec debatují. "Jaké nové vystoupení?!"

"Vlastně… jmenuje se to. To jméno napadlo mě. Když jsem se potkal s tím chlápkem, majitelem toho baru. Je to popravdě dost milej člověk…"

"Ty se znáš s majitelem, Blaine? Jak… odkud se můžeš znát s majitelem?"

"Potkal jsem ho v domově důchodců," odpověděl sebevědomě Blaine. "Je to pár měsíců zpátky, seděl tam se svojí nemocnou maminkou a opravdu moc se mu líbilo naše vystoupení se Slavíky. A tak se se mnou potom dal do řeči. Říkal, že by bylo skvělé, kdybychom něco takového předvedli i u něj v klubu. Zapovídali jsme se, dali hlavy dohromady a… to jméno jsem celé vymyslel já."

"Jaké jméno? Jak se to vystoupení jmenuje?"

"Úterky s ptáčky zpěváčky." Blaine dobře věděl, že už toho Kurtovi prozradil až moc a že v tuhle chvíli od něj žádnou pomoc nemůže čekat. "Budeme zpívat a tancovat na čtyři písničky, oblečení v tomhle, a za to dostaneme 600 dolarů. To je stovka pro každého. Což je super, za tu chvíli. A když se budeme lidem líbit, tak se můžeme vrátit a vydělat si ještě víc."

"Ptáčci… ptá--. Zpěváčci…" Kurt byl naprosto v šoku. "To si ze mě děláš… jak si vůbec mohl… to ses něčím praštil do…"

"Takže," řekl Blaine odměřeně, "předpokládám, že s těmi kostýmy nám asi nepomůžeš."

"Ne, nebudu vám pomáhat s kostýmy a zcela určitě tě nepřijdu podpořit svou přítomností na tvé velké úterní vystoupení."

Blaine si odfrknul, "Kurte, nechtěl jsem po tobě, abys přišel. Spíš si myslím, že bude lepší, když tam nebudeš. Tím chci říct, nejspíš bys od nás odpoutával pozornost návštěvníků. Určitě. A taky je docela možný, že se někteří posluchači budou, jednu, nebo dvakrát, zapojeni do vystoupení, a myslím, že by ti asi nebylo příjemné, být toho svědkem. Bude mi příjemnější, když zůstaneš doma.

Tenhle rozhovor se stával čím dál tím víc bizarnějším. "Bude ti příjemnější… zapojení diváků… ty ses dočista zbláznil?"
Blaine se zaraženě podíval k zemi, na svůj batoh, nacpal všechny kostýmy zpátky a zapnul ho na zip.

"Počkej chvilku," snažil se Kurt opět uvažovat racionálně. "Vždyť je ti jenom šestnáct, Blaine. Jak je možný, že by tě pustili na akci, kde je vstup od osmnácti? Co? To sis obstaral falešnou občanku?"

"Ne, jak jsem už zmiňoval, podepsali jsme prohlášení o odpovědnosti."

"Prohlášení o odpovědnosti? Prohlášení o… a zmiňuje se v něm i možnost pokusu o znásilnění na záchodcích?"

"Kurte, nemysli hned na šílenosti. Zaručili nám naprosté bezpečí. A taťulda je čestnej chlap. Líbil by se ti. Kdybys ho… byl někdy potkal."

"Taťulda. Teda Blaine, to je prostě naprosto… idiotský. Já vůbec nevím, co k tomu říct."

"Už jsi toho řekl dost. Nelámej si tím hlavu. Zítra se uvidíme ve škole. Neměj špatnej pocit, že nám nepomáháš. Najdu někoho, kdo nám pomůže místo tebe." Blaine se naklonil ke Kurtovi a nervózně ho políbil na tvář. Pak vyšel z pokoje a seběhl schody dolů.

"Samozřejmě, že se tam teď musím jít podívat." Odpověděl Kurt do prázdného pokoje, překřížil si ruce na hrudníku a znechuceně si oddechnul. "Já jsem tu ten, co má platnou občanku, potvrzující, že je mi osmnáct let. Tedy asi dva týdny.
Úterky s ptáčky zpěváčky. Dobrý bože, za co mě trestáš?"

xXx

Zbytek školního týdne utekl jako by nic, Kurt s Blainem se potkávali na společných hodinách a na zkouškách sboru, které mívali po odpolednech. O nadcházejícím vystoupení nepadlo ani slovo… vlastně toho spolu celkově moc nenamluvili. Kurt se snažil dát Blaineovi svým vystupováním a svou, vždy spolehlivě fungující, naprostou mlčenlivostí najevo, že s tím tedy opravdu nesouhlasí.

Blaine však byl, co se týkalo blížícího se vystoupení, naprosto neoblomný. Takže tam v úterý opravdu půjde a bude zpívat a tancovat. Také se velmi jasně vyjádřil ohledně toho, že tam Kurta nechce. Ale když se vezme v potaz to… ano, že oba žijí ve svobodné zemi, takže Kurt má všechna práva na to, se tam ukázat a klidně mu tím pokazit to celé jeho slavné vystoupení, na to měl nárok.

Kurtovi hlodalo v hlavě, kdy přesně že to začal randit se studenty základní školy.

xXx
Kurt seděl u jídelního stolu a jedl svojí večeři společně s celou rodinou. Nepřestával přitom hypnotizovat hodiny visící na zdi. Neřešil by to tolik, kdyby se nejednalo o 'školní' noc, ale ta 'událost', na kterou se chystal, evidentně nezačínala před desátou hodinou večerní. Takže měl ještě dvě hodiny k dobru, aby mohl dumat a dělat si starosti z toho, kam měl v plánu jít. Vpadnout Blaineovi a jeho bývalým spolužákům do vystoupení, u kterého budou tancovat a vířit ve svých kreacích na pódiu před skupinou chlípných, nad mladými kloučky slintajících, staříků. Snažit se být hrdina, čekat až se něco semele… protože Kurt si byl dost jistý tím, že tahle noc by nemusela skončit dobře… že by se mohl připlést k nějakému druhu rvačky, nebo útoku. Nebo by mohl prostě zůstat doma, v pravidelných intervalech si kontrolovat svůj telefon a trpělivě čekat na hovor z pohotovosti, že to nejhorší se stalo skutečností. Blaine se chystal udělat obrovskou chybu, ale nebyla to snad jeho chyba, co měl udělat? Kurt nebyl jeho otec. K sakru, věděli o tomhle vůbec jeho rodiče?
Kde sakra celou dobu byli?

Rychle dojedl svou večeři a vrátil se zpátky do pokoje, kde jako šiška upadnul do postele a v tichosti zíral na strop. Musel tam jít… už jenom pro klid svojí duše. Bude stát někde vzadu a Blaine si ani nevšimne, že tam vůbec byl. Podívá se na vystoupení svého přítele, prohlédne si jeho publikum, složené ze vzpurných, medvědům-ne-nepodobných chlapů a motorkářů a nejrůznějších dalších sexuálních predátorů a potom, až to skončí, tak se vrátí domů a tím to hasne. A když to celé dopadne dobře, a z nějakého důvodu byl Blaine přesvědčený, že ano, tak by možná… možná by mohl… jenom možná, by ho potom Kurt mohl podpořit, když by se rozhodl vystupovat znova.

I když se mu už jen z té samotné myšlenky dělalo lehce nevolno, tak věděl, že prostě musí jít. Svému tátovi oznámil, že jde za Mercedes, která se právě náhle rozešla s přítelem, a že bez něj to rozhodně nezvládne. A ano, i když věděl, že to je školní noc, tak se hluboce omluvil a s předstíranou bolestí v hlase prohlásil něco v tom smyslu, že zlomené srdce nezná večerky.

Přejel přes celé město tam, kam mu jeho chytrý telefon ukázal cestu, zaparkoval a zběžně se před vystoupením z auta prohlédnul v zrcátku. Na hlavě měl nasazenou čepici. Ne jeho milovaný klobouk, který tolik zbožňoval, ale kamioňáckou čapku, kterou si vypůjčil z Finnova pokoje. Byla obrovská a zakrývala většinu jeho hlavy. Ve vstupních dveřích se prokázal svojí občankou, zaplatil přemrštěné vstupné a na obě ruce dostal razítka s obrovským číslem. Takhle si to nakráčel přímo doprostřed davu, vlnícího se tělo na tělo, kůži na kůži.

Nervózně se kolem sebe rozhlédnul. Doufal, že ho nikdo nepozná, takže držel svojí hlavu skloněnou nejvíc, jak to jenom bylo možné a snažil se najít si svojí cestu davem. A pak to uslyšel. Nezaměnitelný zvuk Teenage Dream, zpívaný nikým jiným, než právě jeho přítelem. Kurt se prodíral masou lidí, několikrát cítil, jak ho někdo chytnul a osahával, ale on se pořád tlačil dopředu, aby dohlédl na podium. Nakonec se mu povedlo dostat se na pozici, ze které viděl na šest chlapců, zpívajících v perfektní harmonii.

Jejich kostýmy byly naprosto směšné. Všichni měli oblečené kraťoučké šortky, bílý límeček, na kterém byla uvázaná klasická, daltonská červeno-modro proužkovaná kravata, která jim splývala dolů, po jejich obnaženém hrudníku. Dále podkolenky a polobotky. Bylo naprosto naivní, vůbec pomyslet na to, že se dnes večer ani jeden z nich nestane obětí sexuálního útoku.

Ale dav je miloval. Teda, ne až tak moc… zatím. Žádný pískot, nebo nepřístojné osahávání od mužů stojících hned vedle pódia. Píseň skončila a všichni začali tleskat a povzbuzovat, dávat najevo, jak moc se těší na další výstup. Kurt si pro sebe musel pohrdavě odfrknout. Nakonec to nevypadalo až tak špatně.

A pak ho znova někdo poplácal po zadku a on měl intenzivní pocit, že se asi brzo otočí a nakopne onoho dotyčného prasáka pěkně kolínkem do koulí. Že ho někdo jen tak osahával, se mu ani trochu nelíbilo.

Ale v okamžiku, když se otočil, tak se pohnul celý shluk lidí a on nedokázal určit, které nenechavé ruce, co ho obtěžovaly, patří ke kterému tělu. Pozornost všech se nakonec obrátila na pódium a na účinkující na něm, kteří právě začali se znovu zpívat. Kurt se tedy otočil taky a hned z prvních tónů rozpoznal nadcházející song. Byl to Bills, Bills, Bills a Kurt si ho pamatoval ještě z Daltonu, kde ho zpíval spolu s ostatními. Teď se ale koukal na mnohem vyzývavější verzi, při které se Blaine se zbylými hochy navzájem dotýkali a obtáčeli se kolem dvou tyčí, umístěných po krajích pódia. Dav je za to začal okamžitě zbožňovat. Všichni je hlasitě povzbuzovali, dostávali do té správné ráže, davové nespoutanosti… jako zvířata na lovu, napadlo Kurta.

Někomu se povedlo shodit Kurtovi čepici z hlavy. Sice se snažil jí ve tmě a mezi masou lidských těl najít, ale když se mu to konečně podařilo… tak byla pošlapaná a zapatlaná od něčeho lepkavého a červeného a on by si jí v žádném případě znovu nenasadil na hlavu. Takže ji hodil zpátky na zem, aby ji dál odsoudil k povalování se mezi vypitými lahvemi od piva a další špínou na podlaze.

Znovu se otočil čelem ke scéně, na které pokračovalo vystoupení. Publikum se stávalo otravnějším a otravnějším. Tedy alespoň dle Kurtova mínění. Ale Blaine a zbytek kluků na podium vypadali, že si to užívají a… že je v tom dokonce podporují.

Zamířil si to pryč z davu, našel si odstrčený kout kousek od baru, který byl dost daleko od té hordy nadšených, z přemíry posilování přemrštěně nasvalených, křičících homosexuálů.

A v tu chvíli uviděl jeho. Dobrý Bože, tahle noc už snad ani nemohla být horší. A on vypadal, jako by slyšel Kurtovy myšlenky, protože přesně v tom okamžiku se na něj otočil. Dave Karofsky se na něj podíval a jejich oči se střetly. O chvíli později ho viděl, jak si klestí cestu davem směrem k němu.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bilkis Bilkis | 14. října 2011 v 12:07 | Reagovat

Hmmm, Dave! Ne, dobře, pochytila jsem toho víc než jen jeho přítomnost. :-D Každopádně to vypadá hodně zajímavě a já se těším na další kousek. :-)

2 dorea dorea | E-mail | Web | 14. října 2011 v 13:14 | Reagovat

já tě miluju Lucille! :D ta povídka je skvělá a moc děkuji za překlad, zas jsem měla po celou dobu čtení na tváři přiblbý výraz, který značí moji spokojenost :D
jo a taky potřebujete vidět Blainea v tom kostýmu? nebo to je jen mé tajné přání? :D  a jak jsem ti už psala, teď budu asi z té 5. epizody zklamaná, ať dopadne jakkoli,protože takhle se asi neodehraje :D díky moc!

[1]: Bilkis: ta povídka je jednorázová a já bych ji zveřejnila najednou, ale blog odmítá zveřejnit tolik slov, takže bude už jen druhá část, i když ta stojí za to :D :x

3 Bilkis Bilkis | 14. října 2011 v 13:17 | Reagovat

[2]: No jo, blog.cz, co by člověk chtěl, že? :-D

4 Justinka Justinka | Web | 14. října 2011 v 13:47 | Reagovat

[2]: I já potřebuju vidět kostým! Museli být k sežrání a to Blaina nemusím, tudíž mi objevení se Davea udělalo velkou radost!
Je to opravu nebezpečné číst něco dopředu, zklamání je jisté. ;-) Ale tohle za to stálo! 8-) Těším se na dokončení!

5 Ell Ell | 14. října 2011 v 14:22 | Reagovat

Vidět Blaina v tom kostýmu, myslím, že by mi nejedna slina ukáplna na zem :D ...Jinak skvělá povídka a samozřejmě děkuju za překlad :) a těším na další pokráčko :)

6 Natalia Natalia | 14. října 2011 v 15:19 | Reagovat

Uau, parádní povídka, už se nemůžu dočkat pokračování :-)

7 Wish* Wish* | Web | 14. října 2011 v 16:37 | Reagovat

Och, tá fotka na úvodnom obrázku... Epic! xD A tá poviedka... Ach, kiež by sa 5. Epizóda odohrala takto! Skvelé... :D

8 Lucille Lucille | 14. října 2011 v 17:07 | Reagovat

Děkuji všem za projevy přízně a lásky :-) a Doree navíc za zveřejnění s naprosto úžasným obrázkem! To  duhový písmo to prostě zabilo! :D:D:D

Co vidět Blainea v kostýmku, já chci vidět celé vystoupení se všemi šesti Slavíky, Kurtem a Davem k tomu :-P  :-D

Napsala bych toho víc, ale to už bych se asi předbíhala, tak počkám na druhou část :-x  :-)

9 dorea dorea | E-mail | Web | 14. října 2011 v 20:13 | Reagovat

[4]: Justinka: asi jsme měli s Lucille poznamenat, že HamHockLover je známá autorka Kurtofsky :D

[8]: to jsem ráda, že se ti to líbí, já si říkala, jestli to už není moc :D hmm no jo tak celé představení bych si taky nechala líbit ;-) ale to by mě asi pak odváděla policie :D

10 Karin Karin | 3. prosince 2016 v 16:50 | Reagovat

To jsem zvědavá co  se tam semele.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama