Nenecháš čarodějnici žít!

4. prosince 2011 v 14:00 | Dorea |  Dorea
Během týdne jste určitě narazili na spoustu článků o knize, z níž pochází i název článku - Malleus Maleficarum, chcete li v češtině Kladivo na čarodějnice.


Mnozí z vás o této příručce na potírání čarodějnic zřejmě už slyšeli. Nebo alespoň o stejnojmenné knize spisovatele Václava Kaplického z roku 1963 či filmu (natočeném dle knihy) nedávno zesnulého režiséra Otakara Vávry z roku 1969. Všechny tři varianty vřele doporučuji. I když zrovna Malleus Maleficarum asi nebude to, co si většina lidí myslí, že je.
Kniha není návodem jak mučit lidi - domnělé praktikanty černé magie, spíše je to návod, proč a jak čarodějnictví potírat. Je poměrně skoupé, co se drastických postupů mučení týče. Její sepsání mělo za úkol přesvědčit tehdejší lidi o nebezpečí čarodějnictví a moci ďábla a záskat tak nové potírače tohoto zla.
Pro normálního čtenáře je těžko čitelná, nezáživná, na druhou stranu skýtá báječný pohled do středověkých obav z čarodějnic a ďábla samotného.

Za zmínku stojí i to, že sama katolická církev knihu roku 1490 odsoudila, přesto byla velmi oblíbená a ve své době byla druhá nejprodávanější, ihned po bibli samozřejmě.


Kniha samotná je rozdělena do tří částí:
Bůh Všemohoucí a jeho souhlas, Ďábel, čarodějnice, jež se zabývá ďáblem, čarodějni, definicí čarodějnictví a jeho možnou reálností. Zajímavostí je, že se nakonec shodují v tom, že nic takového jako čarodějnictví neexistuje.

Metody a pakty spolčených čarodějnic, jak je objevit, jak je rozpustit, projevy čarodějnictví a obrana proti němu, likvidace následků čarodějnictví. V první části se tedy dozvíme, že čarodějnictví jako takové neexistuje, protože by to Bůh nemohl dopustit a v následující nám vlastně autoři radí, jak s čarodějnicemi zacházat. Cítíte tu ironii?

Soudní (církevní i civilní) procesy, mučení, tresty. Třetí část je jakýmsi návodem pro inkvozitor, jak nejlépe dokázat a usvědčit obviněné z jejich provinění. Najdeme zde příběhy ze života - které dle nich dokazují existenci čarodějnictví. Jako velmi přínosný faktor vyzdvihují udavačství.


Jako autoři Malleus Maleficarum se uvádějí dominikánštví mniši a inkvizitoři Jakob Sprenger a Heinrich Kramer. Ovšem, jak už to u středověkých textů bývá, není zcela jasné, jestli tito dva byli opravdovými autory. Přispěli k vydání nechvalně známé papežské buly Summis desiderantes affectibus (Veškerou žádoucí dychtivostí) potírající čarodějnictví.

Nebudu tady spílat, jak celé hony na čarodějice byly špatné a zlé. To každý víme. Je ovšem možné, že sami lidé zavdávali jiným příčiny, aby byli obviněni z čarodějnictví? Myslím, že ano. V každé skupině lidí najdeme ty podivínské, hysterické, nedocenění či duševně postižené. Své komplexy si mohli kompenzovat právě předstíráním uctívání ďábla a praktikování čarodějnictví. Na druhou stranu věřím, že existovali/existují lidé nadaní a obdaření - senzibilové, lidoví léčitelé apod. Teologové se domnívali, že ženy, které jsou od přírody obdařeny větší citlivostí, mohou snáze podlehnout ďábelskému mámení.

Podle kladiva na čarodějnice jsou ženy od prvopočátku zkažené: vždyť byly stvořeny z pokřiveného žebra, směřujícího ven z muže; jejich prostopášný chtíč je pak vede k tomu, aby se pářily s ďáblem…

Některé soudní procesy samozřejmě sledovaly i zištné cíle. V některých absurdních případech bylo obvinění ze spolčení s ďáblem, či konání na sabatu, možností, jak se zbavit nepohodlné manželky či manžela. Zkonfiskovaný majetek se rozděloval mezi světskou a duchovní vrstvu - dokonalý příklad vraždění pro zbohatnutí je nejznámnější český případ čarodějnictví - a sice praktikování čarodějnictví ve Velkých Losichách. Obviněna byla nejdřív stará nebohá žena, která jen chtěla, aby její kráva nepošla a lépe dojila a záhy se rozpoutalo peklo. Obvinění stíhalo další a další.


Samozřejmě, že existovali i lidé, kteří znali a věděli jak použít různé bylinné drogy. K nejčastějším patřily oměj, jenž vyvolává narušení srdečního tepu a pocity létání, stejně tak rulík zlomocný, durman či bolehlav. Pomocí nich si navozovali halucinace často doprovázené hlubokým spánkem. Bohužel se nezřídka stávalo, že takovýto spící člověk byl prohlášen za mrtvého a byl pohřben zaživa. Psychotropné látky se do těla dostávaly i jinou cestou než jen ústy. Používaly se hlavně čípky a masti. Takováto mast se nanesla například na násadu od koštěte. Tím by se dalo vysvětlit ono pověstné čarodějné látání na koštěti a samozřejmě i veškeré zvrhlosti, které se dělali na domnělém sabatu. Existuje dokonce přiznání nebohé ženy z Německa, které se v přítomnosti svědků, potřela mastí ze směsi durmanu a oměje a následně tvrdila, že se zúčastnila sabatu, svědkové přitom potvrdili, že celou dobu neopustila místnost. Dnes jsou tyto rostlinné jedy brány jako tvrdé drogy.

Dalším příkladem, kdy čarodějnice škodila, může být nařčení sousedů, že jim uhranula krávu nebo že manželka ztratila mléko popř. potratila. Nejčastějším viníkem je v takovémto případě zearalenon z široké škály mykotoxinů fusarium, které parazitují na obilí či ergotoxin, ergotamin nebo ergometrin- námelové alkaloidy. První má negativní vliv na plodnost a druhé látky má halucinogenní účinky a mohou způsobit mj. i potrat.

Dalším zajímavou částí procesů je to, jak čarodějnici poznat. Všichni víme, že správná čarodějnice má být stará, škaredá a má mít velký nos a na něm bradavici. Pravdou je, že velká část odsouzených se opravdu skládala z postarších dam, většinou vdov. Další znamení čarodějnic byla mateřská znaménka, pokud jste do znaménka zabodli jehlu a ono nekrvácelo, měli jste smůlu. Zřejmě na vás už čekal pěkný kůl a hromádka dříví, popř. vpletení do kola. Často se používaly jehly duté (Tuhle dokazovací praktiku můžeme krásně vidět ve filmu Kladivo na čarodějnice). Dalším způsobem prokázání viny byla tzv. zkouška vodou. Kdy domnělá čarodějnice byla svázána do kozelce a hozena do vody, pokud plavala, byla vylovena a upálena, protože byla tak lehká, aby mohla vzlétnout, odletět na sabat a tam se oddávat zhýralostem. Pokud se ponořila, byla vytažena a osvobozena. Bohužel, než ženu vylovili, byla často utopena. Jistou útěchou jí mohl být církevní pohřeb. Další zkouškou bylo vážení - to spočívalo v tom, že žena musela být těžší než závaží. Správně se domníváte, že často byl vše pouhý podvod. A konečně se se dostáváme k útrpnému výslechu. Pokud jste se nepřiznali ke svým hříchům okamžitě, inkvizitoři z vás doznání vymohli. Přiznání z vás dostali pomocí předpisů tortury. Nejlehčí byla vazba čili šněrování rukou. Kat vám utahoval šňůru kolem rukou. Dále to byly oblíbené palečnice či španělská bota. Poté tzv. suché trápení - vykloubení rukou a potrhání svalů. Tento postup se často zvrhl v světlé trápení, kdy vás kat pálil po bocích svazkem svíček. Není divu, že obvinění se přiznávali k leckdy obzvláště bizarním a neuvěřitelným věcem. Ono stačí zarazit si pod nehet třísku, také jedna z forem mučení, i když tady se jednalo o třísku kovovou, spíše by se dala popsat jako nemalá jehla.


První případ čarodějnictví, který je zaznamenán a potrestán můžeme vidět v případu Alice Kytelerové z roku 1324. Byla to postarší bohatá vdova, kterou zažalovali nevlastní děti, že zabila své tři manžely. Kytelerová utekla do Anglie. Její komplici byli vyslýcháni na mučidlech a někteří dokonce upáleni, žena sama byla prohlášena za kacířku, která podle svědků zavrhla Krista a obětovala zlým duchům, souložila se zvířaty, sesílala kouzla na své nepřátele. Vařila z masa mrtvol a rozvařených červů a jiných ingrediencí kouzelné prášky a masti.

Zřejmě poslední případ se stal roku 1782, kdy služebná Anna Göldiová byla popravena, protože měla přičarovat dceři svého pána do mléka hřebíky. Ano, i za takové absurdnosti se umíralo. Ovšem jako úplně poslední zrušilo tresty za čarodějnictví Irsko, a to až roku 1821.

Na úplný konec vám ještě představím knihy, ze kterých jsem čerpala při psaní tohoto článku.
Hrych, E: 2000, Velká kniha magie a čarování. Jedná se o jakousi encyklopedii magie. Část o čarodějnictví je zde
rozebrána poměrně dobrým způsobem, autor se dotýká i kultu woodoo nebo lykantropie.
Francek, J: 2005, Čarodějnické příběhy. Jindřich Francek je archivář, který sepisuje velmi zajímavé knihy. V archivech vyhledává dobové záznamy a poté je sestavuje do příběhů. Vřele doporučuji!
Šindelář, B: 1986, Hon na čarodějnice. Už poněkud starší kniha, nicméně pokud vás tato tématika zajímá, doporučuji.
A nakonec nesmím zapomenout na Malleus Maleficarum, o kterém ale už byla řeč výše.
Obrázky: google
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 myanmar myanmar | Web | 4. prosince 2011 v 14:30 | Reagovat

Velmi povedený a obsažný článek. Spis Malleus Maleficarum jsem četla a byl...dost zvláštní. V mnoha ohledech si podle mého protiřečil a myslím, že ti co to psali, neměli všech pět pohromadě...

2 dorea dorea | E-mail | Web | 4. prosince 2011 v 19:44 | Reagovat

[1]: děkuji, to je právě ono, je tam přliš protiřečení, která jsou směšná a stejně to byla tak populární kniha ... krom autorů  spíš všech pět pohromadě neměli ti lidé, co je následovali :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama