Až se setmí- Kapitola 2.

15. ledna 2012 v 16:42 | Dorea |  Až se setmí
Druhá, o něco poklidnější, kapitola je tu.
Za betaread děkuji Lucille. Stejně jako za její logicky oprávněné připomínky, které mi ovšem lehce zavařily :)
Kapitola bezprostředně navazuje na první a celá se odehrává ve stejný den.
Prosím, když už z jakéhokoli důvodu nechcete napsat komentář, "ohodnoťte" povídku alespoň hvězdičkami. Vážně netuším, jestli se vám povídka nelíbí, a proto nenapíšete komentář, nebo jednoduše nechcete napsat. Díky!
Připomínky a kritika vítány!


Kurt se natáhl po sendviči s burákovým máslem. Nesnášel burákové máslo a nenáviděl malé prostory. Teď strávil většinu dne zavřený v plechové krabici. Z myšlenek ho vytrhla natažená ruka svírající plastovou lahev s vodou. S nuceným úsměvem si ji vzal a upil.

"Kurte?" oslovil ho David podruhé. Mladík však nereagoval. Vyplašeně se zmítal. Všichni se na něho stále tlačili a utiskovali ho. Byl vyděšený. Od dětství nenáviděl masy lidí. Měl až iracionální strach, že upadne a bude ušlapán. David měl štěstí, že každý člověk v davu se staral o sebe a ne o dva puberťáky. "Kurte! Kurte, to jsem já. Karofsky. David," zkusil to znovu.

"David?" Kurtovi spadla z očí vlčí mlha a konečně poznal svého spolužáka. Chytil Davida za ruku, až ho zabolela. To sportovce překvapilo. Nečekal od Kurta tak silný stisk. "Musíme najít Blainea, on je tam," ukázal rukou kamsi do davu.

"Musíš mi pomoct!" Střelba zněla hlasitěji. "Nemůžu tam Blainea nechat," zamumlal si pro sebe.

"Nemůžeme tam jít, Kurte!" křikl na menšího chlapce, když se mu snažil vysmeknout a jít proti stále proudícímu zástupu.

"Ne, je tam Blaine. On není mrtvý. Měl jen pokousanou ruku. Není mrtvý."

A David pochopil. I on se setkal s pokousanými lidmi, vysokou horečkou a následným agresivním chováním. Vše poznal daleko důvěrněji, než mu bylo milé. Kurt sebou opět zazmítal a David zesílil svůj stisk na jeho zápěstí.

"Máš tady auto?" zeptal se. Kurt roztřeseně přikývl. "Dej mi klíče!" přikázal. Kurt zmateně hrábl do kapsy a podal mu svazek klíčů.

"Co děláš?" ohradil se, když ho spolužák táhl za sebou - pryč z nemocnice. "Pusť mě! Je tam Blaine, musíme mu pomoct!"

"Musíme se odsud dostat!" namítl Dave a stiskl Kurtovu ruku silněji, vzápětí do nich narazila žena ve středních letech a málem je rozdělila. Konečně se prodrali dveřmi ven. David za sebou táhl Kurta jako kačera na provázku a zoufale se rozhlížel po černém Navigatoru. Každý ve škole věděl, co má princátko Hummel za auto.

Kolem nich křičeli lidé, někteří padali a druzí po nich šlapali. Pak tu byli ti, kteří už lidmi vlastně nebyli. Jejich kůže byla našedlá, vysušená. Některým chyběly kusy těl, někteří byli celí od krve. Jejich oči nebyly lidské. Kurt je už viděl, přesně takové měl muž v kavárně - přesně takové byly ty Blaineovy. Ti lidé napadali utíkající a zarývali své zuby do jejich teplých živých těl. Žena, která vypadala jako Kurtova sousedka, se právě hostila na malé cůpkaté dívence. Holčička stále ještě žila. Žena jí rvala maso z hrudníku. Na ten křik Kurt dlouho nedokázal zapomenout. Nikdo jí nepomohl.

"Kde máš to auto?" přivolal Kurta zpět do reality Davidův zoufalý hlas.

"Musím najít Blainea," opět se mu málem vysmekl ze sevření a vběhl zpět do nemocnice, odkud se neustále ozývaly výstřely a křik.

"Kurte, je mrtvej. Jestli byl pokousanej, je mrtvej!"

"Ne, on byl naživu, musí být naživu," oponoval zuřivě a snažil se ze sebe Davida setřást. Někde uvnitř věděl, že Blaineovi už není pomoci. Jenže srdce a mozek často dělají rozdílná rozhodnutí.

"Kde máš auto?" zopakoval svoji otázku. Kurt pozvedl paži a kamsi ukázal. David nečekal a vlekl ho sebou. Prodírali se davem, snažili se vyhnout oživlým nemyslícím stvořením. Konečně dorazili k černému vozu. David stiskl odemykání, auto zapípalo a on strčil Kurta na sedadlo spolujezdce, sám si sedl za volant. "Máš někoho doma? Kurte!" oslovil ho, když mladík mlčel.

"Co? Já nevím. Nevím. Blaine tam zůstal. Musíme se vrátit pro Blainea. On tam zůstal." Poslední věta byla zašeptána, tak bolestivým hlasem, že mu to málem zlomilo srdce.

"Zůstal," potvrdil David a dál se snažil naplno vnímat vozovku před sebou. Nemohl jet tak rychle, jak chtěl. Ulice byly ucpané. Každou chvíli někdo přeběhl přes vozovku. Informační zpravodajství stále nefungovalo a lidé, tedy ti živí, nevěděli, co se děje. Proč na ně útočí jejich milovaní, jejich sousedé a snaží se je zbavit života. Limu zachvátilo šílenství.

Kurt byl skoro celou jízdu tiše. Pouze chvílemi cosi zamumlal. David pochytil jen - vrátit a Blaine. Občas se musel zeptat na trasu. Věděl, že Kurt bydlí poblíž říčky protékající Limou, ale neznal cestu tak dobře, aby věděl, kde všude přesně odbočit. Na křižovatce mezi Baxter street a Faurot Avenue potkali další z mnoha havárií. Lidí bylo všude až moc. V jednu chvíli David zahlédl mihnout se davem povědomé dlouhé tmavé vlasy, které okamžitě pustil z hlavy. Kurt s vytřeštěnýna očima pozoroval přes sklo okénka hemžení venku. Několikrát jim do auta narazilo lidské tělo, Kurt sebou pokaždé trhl. Vše bylo tak rychlé, tak neuvěřitelné.

Zavřel oči. Je to sen. Nic jiného než sen. Až otevřu oči, probudím se. Je to jen noční můra, bezhlasně pohyboval rty. Rozlepil oční víčka a tvář se mu okamžitě zkrabatila v pláč. Realita byla neúprosná. Utíkající žena, která náhle zakopla a ihned byla obklopena houfem chodících mrtvých. Vzlykl. Nemohl tak skončit, takhle ne. Popojeli pár metrů, když něco upoutalo jeho pozornost. "Tam je Tina! Zastav! Je tam Tina!" sápal se po volantu a řval na Davida.

"Kurte!"

"Je tam Tina!" snažil se získat vládu nad vozidlem.

"Co když je taky kousnutá!"

"Zastav!" Tón, který Kurt použil, Davida zarazil. Stočil, byť neochotně, Kurtův vůz na krajnici. Kurt otevřel okýnko. "Tino!
Tino!" zběsile křičel na dívku a mával pažemi. Hnědé oči našly ty modré, na vteřinu se v nich odrazila úleva, a děvče se rozběhlo k černému autu. Zadýchaná se zoufale snažila otevřít dveře. Konečně se jí to povedlo a ona bleskurychle zapadla na zadní sedadlo. Zelené kostkované šaty byly celé od krve.

"Seš pokousaná?" vyhrkl na ní David a prohlížel si ji ve zpětném zrcátku. Krev na jejích šatech ho znepokojovala daleko víc, než by přiznal.

Tině trvalo, než byla schopná odpovědět. Nemohla popadnout dech, zřejmě utíkala dlouho a hrůzy, které dozajista prožila, ji v tom nepřidaly. "Ne," vykoktala roztřeseně. "Ta krev není moje." David si dovolil další pohled do zrcátka. Tina si právě otřela slzy padající jí po tváři a rozmazala si tak červenou šmouhu po celém čele. Vypadala jako indiánka na válečné stezce. "Nechápu, co se děje. Byla jsem s Mikem a - " nedopověděla, vzpomínky byly ještě příliš čerstvé, příliš bolavé. Trhané vzlyky naplnily prostor Navigatoru.

Už podruhé ten den zajelo černé SUV na příjezdovou cestu domu rodiny Hummel - Hudsonových. Kurt poskakoval na sedačce, hned jak viděl na příjezdové cestě auto svého otce. Naděje se pro něho rozhořela slabým plamenem. David zaparkoval. Pečlivě se rozhlédl, jestli se v jejich blízkosti nenachází nebezpečí v podobě lidských zubů toužících urvat si svůj díl masa. Nikde nikdo.

"Dobře. Otevřeme dveře a poběžíme do domu. Kurte, máš klíče?" mladík přikývl. "Fajn. Připraveni? Jdeme!" prakticky zcela synchronizovaně se otevřely všechny dveře automobilu a trojice mladých lidí utíkala ke Kurtovu domovu. Než stačil kontratenor odemknout, dveře se otevřely samy a všichni vlítli do předsíně. Kurt byl vzápětí téměř udušen mohutným objetím, které se mu dostalo od jeho otce.

"Kurte, bože. Kurte, kde jsi byl?" mumlal Burt do jeho nyní už ne tak načesaných vlasů. Kurt jen zaškytal.

"Tati." Jeho táta je naživu. Zabořil svůj obličej hlouběji do prošívané vesty. Třásl se. Ale byl doma, doma u táty.

"Potkali jsme se v nemocnici," ozval se David. Až teď si Kurtův otec uvědomil, že jeho syn nepřišel domů sám. Trochu se od Kurta odtáhl, ale ne natolik, aby syna propustil ze svého objetí.

"Neviděli jste Finna?" zeptala se Carole šeptavým hlasem. Teprve poté, co promluvila, si uvědomili její přítomnost.

"Není doma? Měl být u Rachel, říkal, že tam půjde." Carole jen pokývala hlavou a po tváři jí tekly slzy. Nebyly první, které ten den prolila. Měla neuvěřitelné štěstí, že se dostala z nemocnice celá a nepokousaná.

Jako zdravotní sestra byla mezi prvními, kteří přišli s oživlými lidmi do kontaktu. První nemocná, se kterou se setkala, byla mladá matka, která přišla do ordinace i s dítětem - batoletem. Carole odešla jen pro věci potřebné k zavedení kanyly. Žena byla dehydratovaná a měla vysokou horečku. Když se vrátila zpět do pokoje, spatřila obraz, který jí strašil ve snech už do konce jejích dnů. Žena k ní stála zády. Byla shrbená, a když se otočila - celý její obličej byl od krve, která jí stékala z úst do výstřihu květované blůzy. Vycenila na Carole zuby. Starší žena vykřikla, upustila hadičky i sáček s fyziologickým roztokem a couvala zpět ke dveřím. Na vyšetřovacím stole ještě stihla spatřit rozervané pozůstatky dítěte. V ústech ucítila žluč. Hrudník se jí děsivě svíral, nemohla dýchat. Žena se k ní začala přibližovat. Carole se konečně vzpamatovala a rychlostí, kterou by od ní nikdo nečekal, vyběhla z pokoje. Zabouchla za sebou dveře. Tupé údery, které následovaly, bylo to poslední, co jí chybělo k tomu, aby se rozplakala.

"Je někdo z vás pokousaný?" zeptal se Burt a vytrhl svou ženu z nepěkných vzpomínek.

"Ne," odpověděl Kurt.

"Ta krev není moje," odvětila Tina kvapně, když si ji Carole prohlížela s obavami vepsanými do pobledlé tváře.

"Nechceš se umýt a převléct?" nabídla dívce nakonec. Zaměstnaná mysl není tak ztrápená. Tina přikývla a Carole s ní odešla do koupelny.

"Mohl bych si půjčit vaše auto?" promluvil David.

"Proč?" Kurt se otočil v náručí svého otce a modré vystrašené oči nechápaly, proč chce David ven - do pekla. Burt si ho měřil pohledem, který nemohl statný mladík rozluštit.

"Chci zajet domů. Vím, že máma tam nebude," jeho hlas jasně říkal, co se jeho matce stalo. Burt pocítil k mladíkovi lítost, emoci, kterou si myslel, že k Davidu Karofskemu nikdy mít nebude. "Ale mohl by tam být táta s babičkou. Zkoušel jsem mu volat, ale telefon je hluchý." David byl zoufalý, celou dobu na ně myslel. Chtěl, aby byli naživu. Tak moc si to přál.

"Pojedu s tebou," ozval se Kurt.

"Cože?" zazněly dva hlasy v téměř dokonalém souzvuku.

"Pojedu s tebou," zopakoval Kurt daleko jistějším hlasem, než předešle.

"Ne!" ozvali se opět Burt i David.

"Ano," nedal se Kurt. "Někdo s tebou musí jet, a ne ty to nebudeš, tati," zaprotestoval, když ucítil, že se jeho otec nadechuje k odpovědi. "Musíme odjet z města, říkal to voják v nemocnici, když…" zadrhl se a cítil, jak ho uchvacuje panika, kterou ze sebe ale okamžitě sklepal. Tohle si nemohl dovolit.

"Jo, musíme odjet. Musíme do Daytonu. Tam je evakuační centrum," vysvětlil okamžitě Burt.

"Dobře, půjdu si zabalit, bude to hned a pak pojedu s Davidem k němu. Vy tady dobalíte zbytek a odjedeme," shrnul Kurt budoucí události. "Musím něco dělat, nemůžu tu jen tak sedět," podíval se otci do očí. Nicnedělání znamenalo myšlení a Kurt nebyl připravený probírat se nepěknými událostmi, které se dnes staly. Znamenalo by to, přiznat si, že je vše pravda a ne pouhá noční můra, ze které se probudíte do krásného slunného rána.

"Kurte, nemusíš se mnou jezdit," ozval se Dave, jenž si tu náhle připadal nepatřičně. Jako kdyby měl svým chováním rozbít rodinu.

"Musím. Někdo ti musí pomoct, co když to bude u tebe doma zlé?"

David se podíval na Burta. Hledal v jeho očích souhlas. Nechtěl odjet sám. Kdo by ostatně toužil jít sám do právě rozpoutaného inferna? Ale nechtěl riskovat Kurtův život. To by si nikdy neodpustil. Na druhou stranu, kdo říká, že nebudou všichni do večera mrtví? A pak Burt kývnul. Neochotně, ale souhlas to byl.

"Běž si zabalit," poručil otec synovi. Kurt bez řečí, což se nestávalo tak často, zamířil po schodech k sobě do pokoje. Burt ho vyprovázel pohledem. "Našel jsi ho v nemocnici?" zněla další otázka.

"Ano, pane," kývl David a snažil se připravit na výslech, na který nemohl být přichystán. Burt pokýval hlavou. "Myslím, že tam odvezl Blainea."

"A kde je?" zeptal se zmatený Burt, i když správnou odpověď mohl tušit.

"Je z něj jedna z těch věcí." Nechoval k Blaineovi mimořádně kladné city, ale tohle mu opravdu nepřál. "Byl jsem…" trhavě se nadechl, tohle bolelo. "Přivezl jsem tam mámu. Pokousala ji prodavačka v obchoďáku. Všechno se stalo tak rychle." V jedné minutě ho matka nutila vybrat si buď nechutně zelenou mikinu, nebo fialovou košili a vzápětí ji pokousala prodavačka. Než se David vzpamatoval, byly matčiny oblíbené žluté šaty krvavé. Nevěděl, co má dělat. Nemohl udeřit ženu - holky se nebijí, to ho učili už v mateřské školce. V tu chvíli samozřejmě nevěděl, že tohle už není žena. Prudce prodavačku odstrčil, ta vzápětí svůj útok zopakovala. Pokaždé, když zavřel víčka, viděl její oči. Pokud je pravda, že oči jsou okna do duše, tak ta její musela být prohnilá. Naštěstí prakticky okamžitě přiběhla ochranka a agresivní ženu zpacifikovala. David odvezl maminku do nemocnice. Začátek konce.

"Jo," souhlasil Burt, posunul si kšiltovku na hlavě a unaveně se poškrábal na hlavě. "Byl jsem v garáži, když to začalo. Jeden z nich přitáhl dovnitř, pokousal Johna. Bylo to…" Na tohle nelze najít to správné slovo. "Telefony nefungovaly, rádio šumělo. Nic nešlo. Když jsem přijel domů, našel jsem tu Carole. Finnovi se nedá dovolat. Zkoušeli jsme zapínat rádio každých pět minut, nakonec začali pouštět nouzové vysílání. Nejbližší evakuační středisko je v Daytonu. Chtěli jsme s Carole ještě chvíli počkat, díky bohu, že jsme neodjeli." Burt Hummel nebyl nábožensky založený člověk, ale v některých chvílích se neubráníte poděkovat, ať už bohem myslíte kohokoli nebo cokoli.

Na schodech se ozval dusot. Po chvíli spatřili i Kurta, který sebou táhl poměrně malé (na Kurta malé) zavazadlo.

"Můžeme jít," kývnul na Davida a vykročil ke dveřím.

"Počkejte, nemůžete jít ven bez ničeho," strhnul Burt Kurta zpátky k sobě. "Našel jsem je ve Finnově pokoji," ukázal na botník. Až teď si Kurt všiml dvou baseballových pálek ležících na komodě. "Dávejte na sebe pozor a vraťte se co nejdřív. Silnice budou ucpané, pokud už nejsou." Burt opravdu nechtěl, aby Kurt odešel, jen co se mu vrátil. Dobře ale věděl, že Kurt je tvrdohlavý a stejně by si prosadil svou, akorát by to všechny stálo daleko víc slov, křiku a především času, který se jim právě teď zoufale nedostával.

"Budeme," slíbil Kurt a k Burtovu překvapení ho objal.



pozn: Výraz Princátko je snaha o český ekvivalent slova Fancy. Vím, že to rozhodně nevystihuje slovo Fancy jako takové. Ale zaměstnala jsem tím nejenom sebe, ale i Lucille a Charis a princátko se mi ze všech možností zamlouvalo nejvíc. Pokud máte vy nějaký nápad na překlad tohoto zapeklitého slovíčka, sem s ním :)
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Brea Brea | 15. ledna 2012 v 18:24 | Reagovat

Sice celkovo nemám rada takýto žáner, ale musela som si to prečítať (pretože je tam Kurt :-P ), a je to super :-) Teším sa na pokračovanie :-)

2 dorea dorea | Web | 16. ledna 2012 v 4:41 | Reagovat

[1]: díky! a jsem ráda, že povídka dostala šanci :)

3 Bilkis Bilkis | E-mail | 16. ledna 2012 v 10:38 | Reagovat

A já se taky těším na pokračování! :-) Stále ještě nemůžu říct, že by tohle byl jeden z mých oblíbených žánrů, ale čte se to výborně! A mám radost, že jsou Kurt, Dave, Carol a Burt v pořádku. Vždycky jsem u povídek a nejen u nich oceňovala víc psychologii než akci (ne že bych teda měla něco proti létajícím končetinám, potokům krve, výbuchům, střelbě ze samopalů nebo zběsilým honičkám :-D), takže oceňuji klidnější část, kde je ukázán ten dopad na lidi - panika, strach, pochybnosti, nevíra, neschopnost přijmout realitu, odmítnutí vidět zjevné a tak podobně. Tohle se mi vážně hodně líbí a rochním se v tom, takže Kurt trvající na tom, že se musí vrátit pro Blainea, pro mě byl vyloženě lahůdkově napsaný. A Dave! Tak neuvěřitelně silný tváří v tvář té hrůze a ztrátě, tak jasně si připouštějící realitu a chápavý k tomu, že svět už nikdy nebude stejný... Jop, líbí se mi to. Houšť a větší kapky! 8-)

4 dorea dorea | Web | 16. ledna 2012 v 14:26 | Reagovat

[3]: já mám tu psychologii taky ráda, ale většinou mi přijde, že když ji chci napsat, tak se v ní zoufale topím :D
a tahle povídka mi dává občas celkem zabrat, jak tam "nacpat" právě tu psychologii, kdy si dotyčný uvědomí, že už to nikdy nebude stejné a taky ten fakt, že nad tím zrovna teď nesmí přemýšlet, protože se musí dostat do bezpečí :) a pokusit se to sepsat nějak uvěřitelně :D
větší kapky snad dopadnou v další kapitole :) díky!

5 Justinka Justinka | Web | 16. ledna 2012 v 15:16 | Reagovat

Uf, o cůpkatých dívenkách se mi asi bude zdát, ale napsané je to skvěle! Statečný David a jen trochu panikařící (vlastně velmi statečný) Kurt jsou výborní.

PS: Doufám, že Finna mi ušetříš! ;-)
Moc se mi líbil odstavec s prodavačkou!

6 Domík Domík | 16. ledna 2012 v 16:50 | Reagovat

Skvělá kapitola. Úplně mě při tom mrazilo. Moc se mi líbila ta reakce Kurta, kdy si odmítal připustit realitu a taky to, že tam je Tina, která se moc v povídkách nevyskytuje a když už ano, tak má asi tolik prostoru jako v seriálu.

7 dorea dorea | Web | 16. ledna 2012 v 19:44 | Reagovat

[5]: co vy všichni máte s tím Finnem :D já osobně ho totiž moc nemusím :D ale neboj ještě o něm bude řeč ;) já bych ani neřekla, že jsou nějak extrémně stateční, jen se snaží přežít O.o díky!

[6]: já mám Tinu moc ráda a mrzí mě, že se o ní nepíše víc, akorát doufám, že se mi ji tam podaří vpravit, tak jak chci
připustit si realitu, mno od začátku "apokalypsy" uběhlo jen pár hodin a oni na to chudáci neměli moc času, realita bývá mrcha :D díky!

8 Lucille Lucille | 16. ledna 2012 v 22:10 | Reagovat

jj, taky jsem zvědavá, co bude s Finnem :P

Jinak nevím, co ti k té povídce ještě víc říct. :) Snad jenom, že jsi mě hrozně potěšila s tím, že Kurt na Blainea "jen tak" nezapomněl, celá ta cesta autem, popis situace, drobné příběhy lidí, prostě super. A navíc Tina. :)

9 dorea dorea | Web | 17. ledna 2012 v 2:10 | Reagovat

[8]: :P já myslím, že Kurt na Blainea nezapomene nikdy a tím nemyslím tu jejich "čistou úžasnou lásku" ale ztratit blízkého člověka takovým způsobem... ty drobné příběhy mám snad z celého psaní nejraději, díky!

10 Joli Joli | E-mail | 17. ledna 2012 v 11:34 | Reagovat

Nestává se mi často, abych u povídek brečela, ale ten zoufalý Kurt na začátku - to prostě... a David, který má strach o rodinu. Prostě jsem si poplakala. Také oceňuji tu psychologii postav - ne jen děj a nápad jako takový. A souhlasím s Domíkem  ohledně Tiny. Díky ti za ni. :-) Skvělé, tleskám! :-)

11 Cambera Cambera | 17. ledna 2012 v 17:26 | Reagovat

No myslím, že můžeš být na tuto povídku hrdá, většinou drastické věci nevyhledávám, ale tvé věci čtu ráda, tak jsem se do toho pustila. A krom husí kůže a svírání žaludku jsem měla i velmi zamlžené oči, takže se ti to vše podařilo popsat opravdu dobře...

12 dorea dorea | Web | 17. ledna 2012 v 18:13 | Reagovat

[10]: ježišku, to jsem ale opravdu v plánu neměla :o Tinu mám ráda a doufám, že se mi ji podaří vystihnout přesně tak, jak chci díky! :)

[11]: věř mi, že někdy se děsím sebe sama, co jsem to vymyslela a někdy vážně ujedu, proto já prostě musím mít betareadera, aby mě aspoň trochu cenzuroval :D díky!

13 Charis Charis | 25. února 2012 v 18:27 | Reagovat

Oh my Alfred Hitchcock! Tohle že je o něco poklidnější? Pěkný psycho... a rozhodně jsem zvědavá na to, až se dostaneš k nějakým dramatickým scénám. Vím, jak si je vždycky užíváš :D No nic, jdu číst dál.

14 dorea dorea | Web | 25. února 2012 v 20:59 | Reagovat

[13]: no jo já a drámo :) díky kočko

15 kuba kuba | E-mail | 30. dubna 2013 v 21:20 | Reagovat

mě se to nějak nelíbí prostě to není mé gusto no ale žádnej robert kirkman z nebe nezpadl

16 dorea dorea | Web | 2. května 2013 v 14:46 | Reagovat

[15]: Pokud jsi sem přišel kvůli The Walking Dead, nejsem si zcela jistá, jestli jsi udělal dobře. Ono s TWD to má společné asi jen ty zombie. Jsem ale ráda, že jsi zkusil číst, i když to není tvůj šálek kávy. :) díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama