Až se setmí- Kapitola 3.

26. ledna 2012 v 20:08 | Dorea |  Až se setmí
Nové informace ohledně návratu Maxe Adlera do Glee na mě zapůsobily jako solidní povzbuzovák a konečně jsem byla schopná dokončit opravení této kapitoly! Příjemné čtení.
Za betu díky Lucille!

Rameno ho bolelo čím dál víc. Nebyla to život zničující bolest, ale dlouhotrvající jízda autem, spaní na zdánlivě pohodlných sedačkách, to vše ji jen zhoršilo. Nemohl si natáhnout nohy, byl nevyspalý a nevrlý. Alespoň, že v řízení se střídali. Navigator poposkočil a on sykl bolestí. Při pauze na oběd mu jeho spolunocležník bez jediného slova podstrčil bílou tabletku a podal vodu. Kurt se vděčně usmál.


Dostali se k autu. Kurt už při běhu stiskl centrální odemykání vozidla a nyní sám usedl za volant. Nastartoval a vycouval z příjezdové cesty. Nervózně se poohlédl za klátivou postavou, která ovšem byla příliš daleko, aby je bezprostředně ohrožovala. Podíval se na svůj domov. Záclonka v okně se pohnula, a pak spatřil svého tátu. Kývnul na něj a věnoval mu slabý úsměv. Burt na oplátku křečovitě zamával. Donutil se odvrátit od okna a podívat na zjevně nervózního teenagera sedícího vedle něj.

"Kam to vlastně jedeme?"

"Franklin street," odpověděl mu David. "Víš, kde to je?"

"Jo, poblíž bydlí Britanny," kývnul. Dojel na konec ulice a zahnul doleva. Myšlenku, co se stalo s nepříliš inteligentním blonďatým divem, zasunul do pozadí.

Whitman Avenue, kde bydlel Kurt, byla narozdíl od ostatních částí města, poměrně prázdná, jak se záhy přesvědčili. Zdálo se, že největší panika už opadla. Lidé byli buď živí a na útěku, nebo chodící mrtví. Potkali dvě auta, která směřovala k výpadovce na Dayton. Ulice ale byly plné komíhajících se přízraků, které se je snažily sledovat. Naštěstí bylo SUV rychlejší než oni.

Ale kdybych jich bylo dost, přemítal Kurt a pak raději přestal.

Snažil se kličkovat mezi opuštěnými automobily a oživlými, jak nejlépe uměl. Přesto se neubránil několikerému najetí na obrubu chodníku, dvakrát dokonce své milované SUV škrábl o jiné. David se na něho vždy s obavami podíval. Kurt nehnul brvou.

Je to jenom auto. Je to jenom auto, hrálo mu v hlavě.

"Tady jsi měl odbočit doleva," upozornil ho, když přejel odbočku. Ve tváři se mu rýsovalo jasné znepokojení. David vždy ve filmech slýchal onu otřepanou frázi: Čas je náš nepřítel. Až teď ji dokázal plně pochopit.

"Je to hlavní silnice. Bude tam hodně aut a těch…" hledal správné slovo. "Raději to vezmu přes Holmes Street," víc neřekl. A mlčel i David. Ticho bylo nepříjemné. Dusilo jako šlahouny popínavé rostliny. Oba toho chtěli říct až moc, ale nemohli. Možná jen ani jeden z nich neměl odvahu začít. Pokud se v něčem začnete vrtat, začnete nad tím zároveň i přemýšlet. To byl luxus, který si nemohli dovolit.

Konečně dojeli do Franklin street. Kurt nacouval co nejblíže k pěknému rodinnému domku, na který mu fotbalista ukázal. Měl příjemnou béžovou fasádu a dřevěnou verandu s muškáty v barevných květináčích, dozajista práce paní Karofské. Trávník měl svěže zelenou barvu a byl pečlivě zastřižený. Celý domek byl obehnaný bílým plůtkem. Přesně jako z amerického snu. Jediné, co kazilo harmonii, byla karmínová kaluž, rozprostírající se na chodníku před domem. Žádné tělo ale v dohledu nebylo. Stejně tak nikde neviděli auto Davidova otce.

Opakovali postup, jako když nasedali do vozu. Rozhlédnutí po okolí, bleskurychlý úprk ke dveřím a dovnitř domu. S jedinou výjimkou - v rukou svírali baseballové pálky.

"Tati! Tati! Je tu někdo?" Nikdo se však z útrob domu neozval. David by to nikdy nepřiznal, ale pomaličku začínal panikařit. Tak moc doufal, že tu tátu nebo babičku najde. Tak moc nechtěl být sám.

"Můžeme to tu prohledat," nabídl Kurt Davidovi. Ten přikývl. Na slova neměl sílu. "Půjdeš si zabalit věci a já se tady porozhlédnu." David sice namítl, že to tu Kurt nezná, a tudíž by se měl rozhlédnout spíš on. Ovšem nepochodil. Kurt ho udolal hned několika argumenty, kterým nemohl oponovat.

Vydal se po schodech nahoru do svého pokoje. Pátý schod zavrzal jako vždy. Jeho táta neustále sliboval, že ho konečně opraví. Ovšem čin se nikdy nekonal. Na prádelníku v patře stál koš s vypraným prádlem, které čekalo na složení a uložení. Vše bylo naprosto stejné, jako když ráno s matkou odešel. Přitom se změnilo vše.

Ze skříně vylovil velkou cestovní tašku a bez ladu do ní nastrkal oblečení - spodní prádlo, trička, dvě mikiny a džíny. Své třesoucí se ruce se snažil ignorovat. Z koupelny popadl taštičku s hygienickými potřebami. Rozhlédl se po pokoji, zrak mu padl na model Mustanga, co stál na nočním stolku. První, který postavil ještě s tátou coby malý capart. Nikdy se nikomu ve škole nepochlubil, že i jako osmnáctiletý skládá modýlky autíček. Když se ho na auto ptal Azimio, řekl mu, že to je dárek od bratrance. Každou další Azimiovu návštěvu pak autíčko zamkl do zásuvky nočního stolku.

Zezdola zaslechl tlumené klení. "Seš v pořádku?"

"Jo. Všechno je v pohodě," zazněl Kurtův hlas.

Natáhl ruku a i Mustang našel místo v cestovce. Vzz. Zasyčel jezdec zipu. Vyšel z pokoje. Tašku hodil na zem. Ještě se musel podívat po patře.


Jen co odezněl Daveův dusot na schodech, se Kurt vydal na průzkum domu. Z předsíně došel do vkusně zařízeného obývacího pokoje, kterému dominoval velký krb. Na římse vystavené rodinné fotografie přejel zběžným pohledem. Stačil si všimnout, že na většině byl David - ve skautském kroji, se psem, v narozeninovém kloboučku sedící matce na klínu. Jako jediné dítě Paula a Melanie Karofských se nebylo čemu divit. Kurt si rád prohlížel rodinné fotografie jiných lidí, rád hledal podobnost mezi členy rodiny, ale teď mu to nepřišlo vhodné. Bylo poměrně pravděpodobné, že Davidův otec ani matka už nežijí. Odvrátil hlavu od krbu.

Kuchyni oddělovaly od obýváku pouze zašupovací dveře, které byly napůl otevřené. Kurt stiskl baseballku a odšoupl je. Nenáviděl ten zvuk, který vydávaly, proto v jejich domě nesměly být žádné takové. Oddechl si. Nikde nikdo. Stisk na pálce nepatrně povolil. Vkročil do kuchyně. Na kuchyňské lince stál nedopitý hrnek čaje a v odkapávači zůstalo nádobí od snídaně. I ve vzduchu ještě mohl cítit nenápadnou vůni pomerančového džemu a lívanců. Kuchyni dominovala žena. To bylo patrné na první pohled. Mladík si nikdy nemyslel, že je rozdíl ve vedení domácnosti mezi ženou a mužem. Mýlil se. Tenhle nepatrný rozdíl postřehl, až když si jeho otec vzal Carole. Drobnosti, které dělaly kuchyň a nejenom ji
útulnější a domáctější. Ať se Kurt snažil sebevíc, on sám toho nikdy nedocílil.

Obešel kuchyňský pult a jeho klid ihned zmizel. Za linkou, která tvořila písmeno L a čněla do prostoru místnosti, objevil krvavou šmouhou vedoucí až ke dveřím komory. Okamžitě se otočil dokola, aby se přesvědčil, že je v místnosti opravdu sám. Byl. Jeho dlaně opět stiskly baseballku, až mu zbělaly klouby prstů. Sevřít ji ještě o trochu více a soustružená pálka by se snad i zlomila jako párátko.

Třemi opatrnými kroky, tak aby se jeho oblíbené bílé Martensky nedotkly rudé šmouhy, se dostal až ke dveřím. Nebyly zamčené, jen přivřené. Do nosu ho uhodil hustný nasládlý pach rozkladu. Věděl, že bude litovat, přesto do dveří šťouchl, na kliku nesahal. Byla celá od krve.

Chvilku mu trvalo, než jeho mysl zpracovala, co vidí. Mezi PET lahvemi, plechovkami s konzervovaným ovocem a dalšími potravinami spatřil bosé chodidlo. Bačkora se válela poblíž. Z druhé nohy zbyly pouze obrané kosti, ze kterých visely pozůstatky tkání. Zbytek těla byl znetvořen k nepoznání. Trup chyběl. Mezi rozervanou látkou vyčnívaly bělavé kosti žeber. Na tom, co kdysi bývalo obličejem, mohl Kurt vidět jasné kousance a dobře věděl, že tohle neudělalo žádné zvíře. Mrtvola se mu vysmívala obnaženými dásněmi. To vše trvalo jen několik sekund a přitom mu připadalo, že to trvá věčnost. Ihned, co mu došlo, na co se vlastně dívá, se začal dusit.Okamžitě si dal ruku před ústa. Vycouval z komory. Upustil baseballku na vykachlíkovanou podlahu. Dunivý zvuk se roznesl celým domem.

Davidovo zavolání: "Kurte!" přeslechl, stejně jako dusot po schodech. Do neúprosné reality ho vrátil až David, který mu položil ruku na rameno. "Jsi v pořádku?" Kurt se prudce obrátil, v očích vepsané zděšení. Otevřel pusu, ale nedokázal nic říct. Pouze rychle koukl na dveře komory a v myšlence, co se za nimi nachází, se zhluboka nadechl. Ihned ucítil sladký zápach a vzápětí ucítil v ústech žaludeční šťávy a začal se dávit.

David bezradně těkal očima mezi Kurtem a dveřmi od spíže. V hlavě se mu honily myšlenky, co se ve spíži může skrývat. Poté se rozhodl. Ještě než Kurt stačil vykřiknout: "Ne!" Vešel do komory. I když byla světle zelená látka zakrvácená a roztrhaná, okamžitě ji poznal - babiččiny nejoblíbenější šaty. Pečlivě učesaný drdol, který si dělávala každé ráno, byl zničen a šedé vlasy slepené krví, jejíž puch ho společně se zápachem vyvržených vnitřností roztroušených okolo a jejich obsahem uhodil do nosu. Laskavé nyní mrtvé zelené oči, které mu jako malému podstrkovaly sušenky, se mu vysmívaly. I on okamžitě vycouval z místnůstky. Padl na kolena a vyzvracel se na podlahu kuchyně.

"Jsi… Jsi v pořádku?" Kurt věděl, že je to ta nejhloupější otázka, kterou mohl položit, ale nic lepšího ho nenapadlo.

David se na něho podíval, jeho výraz nedokázal Kurt rozluštit, a zavrtěl hlavou. Pohled mu utkvěl na těle v komoře. "Ne."
Kurt mi stiskl rameno. "Máš sbaleno? Měli bychom jít. Mohl by tu někde být chodec."

"Chodec?" odpoutal se David od hrůzného pohledu na torzo, co kdysi bývalo jeho babičkou.

"Jak jinak jim chceš říkat?" pokrčil Kurt rameny. "Tohle už nejsou lidi," zašeptal spíš pro sebe než k Davidovi. Sebral z podlahy svoji pálku. "Vážně musíme už jít." zopakoval Kurt, když se David opět otočil. Jeho výraz byl nerozluštitelný.

"Tátu," nadechl se. "Tátu jsi nenašel?" Jen, co to dořekl, musel potlačit opětovný nával nevolnosti. Okamžitě si představil rozsápané tělo svého otce. Rozpárané břicho jako když vyvrhujete rybu, dlouhé provázky střev obtočených kolem mrtvoly a obrovská kaluž krve a oči - bez života s popraskaným krvavým bělmem.

"Ne, nikdo jiný tu dole není. Jedině, že by byl ještě někdo nahoře."

"Tam jsem to prohlíd."

"Musíme jít," naléhal Kurt.

"Jo. Jo, musíme jít," papouškoval David, ale nepohnul se. Dál klečel na studené podlaze kuchyně, zrak upřený na komoru, v hlavě stále ony příšerné představy.

Kurt to chápal. Vážně. Ještě před dvěmi hodinami byl na Daveově místě on, když Blaine… Nemysli na to! Vynadal si okamžitě, když postřehl, kam se jeho myšlenky ubírají. Místo toho chytl Davida za ruku. Pomohl mu na nohy (téměř herkulovský výkon, když Dave byl skoro jednou takový co on) a vedl ho ven z kuchyně. Předpokládal, že druhé dveře vedou do chodby a ta ven z domu. Stiskl Davidovu ruku silněji. Ani nevěděl, komu chce vlastně dodat odvahu. Otevřel dveře - pryč od mrtvoly. Práh však nepřekročil ani jeden.

Domem se roznesl křik. Postava, která stála u schodiště, se prudce narovnala. Zavětřila a skočila. Kdyby Dave neodstrčil Kurta stranou tak, že se bolestivě uhodil do ramene o komodu, bylo by po něm. Místo toho se vyřítil vstříc chodci a udeřil ho pálkou vší silou, které byl schopen. Lebka s ošklivým mlaskavým praskotem pukla, její obsah postříkal bílé obložení zdí v groteskní připomínce moderního umění.

Postava, Kurt ji tipoval na ženu ve středních letech, pořád natahovala ruce se zkroucenými prsty, přesně jako při onemocnění artritidou (Nebo to bylo jen součástí oživlého prokletí?) a sápala se po Davidovi. Ten ovšem nepřestal mlátit do její hlavy. Srazil ji na zem a stále zuřivě tloukl do lebky, která už byla proměněná na krvavou kaši. Prásk! A znovu. Prásk! V hlavě měl akorát jedno - pomstít se.

"Davide! Davide!" přiskočil k němu po chvíli Kurt. "Je to mrtvé, už je to mrtvé." Snažil se ho odtáhnout. Byl však nemilosrdně odstrčen. "Davide!" zařval Kurt z plných plic. Poslední, co potřeboval, bylo, aby se fotbalista pomátl.
"Půjdeme pryč. Pojď," vzal ho za ruku. David šel poslušně jako ovečka. Kurt vzal na schodech ležící cestovku, kterou tam David spěchající do kuchyně předtím upustil, když spěchal za Kurtem. Přehodil si ji přes rameno. Jakmile co došli před vchodové dveře, padl Kurtovi zrak na vak s golfovými holemi a v hlavě se mu rozsvítila pověstná žárovka. "Vezmi to," podal ho statnějšímu chlapci. Rozhlédl se skrz kukátko dveří. Nikde nikdo. Otevřel vchodové dveře. Otočil hlavu vpravo, vlevo. Nic. Dotáhl Davea k autu. Posadil dovnitř. V polovině cesty k Hudmmelovým fotbalista konečně promluvil.

"Promiň."

Kurt nechápal, za co přesně se David omlouvá. Nechal to být.

Po příjezdu domů čekalo na Kurta další medvědí objetí a obligátní otázky typu: "Kde jste sakra byli tak dlouho!?"
Kurt neprozradil, co se událo v domě Karofských. Vymluvil se na ucpané silnice. Bylo na Daveovi, jestli se chce někomu svěřit. Pouze otci oznámil, že nikoho živého v domě nenašli. Burt pochopil a neptal se. Celá rodina byla zamlklá. Tina měla stále vlhké tváře a neustále popotahovala. Nikomu z rodiny se nedovolala a to jí telefon dokonce dvakrát vyzváněl. Carole nebrečela, pouze svírala mobil a čekala na jakoukoli zprávu od svého syna.

"Musíme vyrazit. Už se začíná stmívat a já nechci odjet v noci. Kdo ví, jak se ty potvory budou chovat," ozval se Burt a přejel všechny pohledem. Podívaná to byla žalostná. A on by nejraději někam zalezl a zůstal tam. Nemohl. Byl hlava rodiny a musel ji ochránit. Povinnost, kterou si zvolil, když se stal otcem a manželem. Musel dostat své milované do bezpečí.

"Chodci," řekl Kurt a přerušil jeho rozjímání. Burt se zatvářil nechápavě. "Říkám jim chodci."

Burt kývl a dál to nerozebíral. "Do našeho auta naskládáme hlavně jídlo a pojedu v něm já a Carole. V tvém," ukázal na Kurta, "pojedeš ty, Karofsky a Tina."

"Nevadí ti to, zlatíčko?" zeptala se vystrašené dívky Carole. Rukou, kterou nedržela telefon, svírala Tininu drobnou dlaň. Tmavovlasé děvče zavrtělo hlavou. V džínách, co jí Carole věnovala a její blůze vypadala úplně jinak, než ji kdy Kurt viděl. Ztracená.

"Dobře. Musíme se stavit u Rachel doma a v dílně."

"Proč v dílně?" prudce zvedl Kurt hlavu, doteď sledoval dozajista zajímavý vzor na jejich koberci. Rachelin domov byl
jasný - Finn, ale dílna?

"Jak máš plnou nádrž?" povytáhl Burt obočí. Kurt přikývl. "A taky tam mám brokovnici," dodal tišeji.

"Burte!" Carole okamžitě zapomněla na hrůzy, které se odehrávaly mimo dům, a začala peskovat svého manžela jako kluka, kterého přichytila, když trhal mouchám křidýlka. "Zbraň! Říkal jsi, že žádnou nemáš! Burte! Víš, co si myslím o puškách!" argumenty svého muže zcela ignorovala. Stejně jako když se jí Burt snažil přesvědčit, že jedno balení chipsů mu přece nemůže ublížit. Kurt se užuž chtěl usmát, poté mu však padl zrak na mlčícího Davida, jenž byl stále duchem nepřítomný a úsměv mu zmrzl na rtech.

"To stačí. Nemáme čas se dohadovat," tím stopnul oba diskutující dospělé, kteří se sice chvilku dívali poněkud zaraženě, a Burt ho už chtěl sjet, jak se to chová. Stačil však pohled na Tinu nebo Davida a vše bylo jasné.

"Sbalila jsem nějaké potraviny. Všechno je na chodbě," začala Carole z úplně jiného soudku.

"Měli bychom vše odnést do aut."

"Dobře jdeme, pořádně se rozhlídněte, než odejdete z baráku!" přikázal Burt. Kurt pokýval. Z obýváku ještě zaslechl, jak Carole cosi šeptá Tině.

"Proč máš v autě ty golfové hole?" zeptal se Burt Kurta, poté co přišel zpět do domu. Většina potravin si našla místo v autě rodičů, vodu se snažili rozdělit co nejspravedlivěji. Doma ještě zbývaly dvě tašky potravin a jedno balení vody.

"Našli jsme je v Davidově domě. Myslel jsem, že by se mohly hodit," pokrčil Kurt rameny.

"Táta chodil na golf. Pořád mě k tomu přemlouval, ale mě to nebavilo," ozval se do té doby tichý Dave. Kurt mu věnoval pouze hořkosladký úsměv a Burt se raději sehnul pro další tašku. Opravdu si nebyl jistý, jak se má ke Karofskému chovat.


Z domu odcházeli s vědomím, že se do něho už asi nikdy nevrátí. Většina cenností v něm zůstala. Místa nebylo mnoho a kdoví jestli jim vůbec mobil nebo DVD přehrávač v budoucnu k něčemu bude. Kurta hřál na krku drobný zlatý řetízek s filigránovým přívěskem písmena E, jediná vzácnost, kterou si odvážel.

Ještě před tím, než nasedli do vozů, se domluvili, že rodiče pojedou první. Do Daytonu to nebylo daleko - sedmdesát dva mil. Burt předpokládal, že by se tam mohli dostat za dvě maximálně tři hodiny. Zanechali Limu za sebou. Kurt pohledem vyprovázel ceduli značící, že se vzdaluje od svého rodného města. Nikdy neměl prťavou Limu příliš v oblibě, ale nikdy si nemyslel, že ji bude opouštět za podobných okolností.


Výraz chodec (v angličtině The Walker) jsem si vypůjčila z českého překladu titulků pro seriál The Walking Dead.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Domík Domík | Web | 26. ledna 2012 v 21:35 | Reagovat

Mě z těch kapitol vždycky úplně mrazí, a tak by to asi mělo být. Hodně dobrá kapitola, jen ten konec mi nějak neseděl, když měli jet do dílny a kRachel, aby za sebou předtím nechali ceduli znázorňující začátek/konec města.

2 dorea dorea | Web | 26. ledna 2012 v 23:02 | Reagovat

[1]: dílna i dům Rachel ještě budou zmíněny :) popravdě už by mi tahle kapitola s tímhle přišla moc "překombinovaná" díky!
P.S. Domíku, ty máš blog O_o proč o tom nevím :D

3 Roedeer Roedeer | Web | 28. ledna 2012 v 9:24 | Reagovat

Jak jsem rekl, je pro me dost narocne komentovat kapitoly, stejne bych napsal neco a v dalsi casti by to bylo uplne jinak, takze jen tise obdivuju tvou schopnost prijit kamkoli a bohate reagovat na kazdou vydanou cast pribehu :]

Domik ma pravdu, to prvni setkani s Chodcem bylo dost silne, Daveovo zoufalstvi vyklokotalo na povrch. Tesim se i na to, az se v podobne situaci ocitne i Kurt - on je takovy bojovnik, co by se pro blizke rval na zivot a na smrt a navic ty golfove hole proste museji prijit k uzitku. A taky uz chci vedet, proc bude v te plechove bedne, Doreo! Jeste stesti, ze se s tim psanim neflakas :]

4 dorea dorea | Web | 28. ledna 2012 v 13:56 | Reagovat

[3]: popravdě jsem tu scénu ještě "zcenzurovala" protože po opětovném přečtení mi přišla až moc silná, hlavně poté, co den po dopsání kapitoly odvezla mojí babičku rychlá :-? golfové hole určitě ještě prostor dostanou a plechová bedna doufám taky :) díky moc!

5 Brea Brea | 28. ledna 2012 v 16:24 | Reagovat

Viem, prečo túto poviedku čítam iba za svetla. Prestávam dýchať pri napínavých pasážach, tie začínajúce slovami- sladkastý pach O_O - zase rozdychávam :-) ale aj tak musím čítať do konca. Je zaujímavé sledovať, ako si Kurt a Dave vymenili role v situáciách, keď prišli o niekoho blízkeho.
Dúfam, že sa nájde ešte niekto živý zo zboru? O:-) Teším sa na pokračovanie :)

6 Domík Domík | Web | 28. ledna 2012 v 16:50 | Reagovat

Mám ten blog jen pár dní. Potřebovala jsem někam přesunout povídky z glee-fansite, když to tam zrušili a na tumblr jsem to dávat nechtěla :)

7 Lucille Lucille | 28. ledna 2012 v 17:07 | Reagovat

Po celou dobu, co jsme byli s oběma kluky v Davidově domě jsem čekala, odkud na ně co vyskočí... málem jsem přeskakovala řádky, abych to měla co nejrychleji přečtený :-D A jsem hrozně zvědavá, co na ně dál chystáš... a plechová bedna?!? O_O

8 Roedeer Roedeer | Web | 28. ledna 2012 v 20:20 | Reagovat

[7]: Lucille: Precti si perex pod 2. kapitolou.

9 dorea dorea | Web | 28. ledna 2012 v 20:42 | Reagovat

[5]: díky moc, je úžasné, že i když to není tvůj šálek kávy, dáváš téhle povídce šanci :)
Kurt podle mě myslí víc racionálně než David, ale i on byl po Blaineově smrti úplně mimo... jestli najdou ještě někoho z Nového směru? to vážně ještě netuším

[6]: tak to tě vítám do pekla jménem blog.cz! doufám, že si ho snadno ochočíš!

[7]: plechová bedna no, třeba budou chtít z Kurta udělat Schröedingerovu kočku :) díky!

10 Joli Joli | E-mail | 29. ledna 2012 v 7:21 | Reagovat

Jestli mi ještě někdo někdy bude tvrdit, že se nelze zamilovat do nějaké fanfiction, tak se mu představím jako živý příklad, protože tuhle povídku jsem si zamilovala.
Úplně mne fascinuje, jak pracuješ s detaily. Je jich tam celk dost, ale přitom nejsou rušivé, naopak. Skvělé!
V části s Davidovým domem jsem teda skoro až nedýchala, hlavně když se do poslední chvíle nevědělo, kdo je ta mrtvola v komoře.
Díky ti za rychlé (ale neodfláklé) pokračování. Dost mi bodlo při zkouškovém stresu! :-)

11 Lucille Lucille | 29. ledna 2012 v 11:16 | Reagovat

[8]: Roedeer: musela jsem si ho přečíst několikrát, než jsem pochopila co myslíš :D (ale určitě je to tím, že je brzo ráno...)

[9]:Schrödingerova kočka :D Ale zase, kdyby tu bednu otevřeli a z Kurta už by byl "mrtvolák", tak by možná Schrödinger koukal, že jeho paradox je možná přece jenom řešitelný... (asi se dám na kvantovou mechaniku :D)

12 dorea dorea | Web | 29. ledna 2012 v 11:36 | Reagovat

[10]: díky díky díky! ta rychlost je způsobená tím, že první dvě a půl kapitoly byly napsané už vlastně v listopadu :D teď to bude už asi lehce horší, ale po takovém krásném komentáři si jdu okamžitě otevřít word a psát :)

[11]: to určitě bude tím, že je brzy ráno (ehm půl dvanácté) :P ale teď jsi mě dostala, Schrödinger asi nikdy nepočítal se zombí invazí a tudíž tím, že by jeho paradox mohl být naprosto logicky vyřešen obouma způsobama najednou :D

13 Justinka Justinka | Web | 31. ledna 2012 v 11:58 | Reagovat

Eh, zase mám zpoždění, ale to je tím, že na čtení tohoto musím sebrat sílu a venku musí svítit slunce.:D JJ, někdo je srab!
Uf, zase nevím co s tím Finnem!I když to tak možná nevypadá, ale nemohu se dočkat, co bude dál...:-)

14 dorea dorea | Web | 31. ledna 2012 v 14:23 | Reagovat

[13]: nejsi srab! když si pouštím horrory, tak si nechávám rozsvícenou lampičku, ale nikomu ani muk ;)
děj okolo Finna ještě bude :) díky!

15 Charis Charis | 25. února 2012 v 18:48 | Reagovat

Něco mi říká, že okolo Finna a Rachel bude ještě zábava. A Kurt se docela rychle sebral. Doufám, že dostane příležitost použít baseballku nebo golfovou hůl, protože zrovna jeho si na tomhle místě dovedu představit asi nejméně ze všech... leda, že by někdo šel po Davidovi...

16 dorea dorea | Web | 25. února 2012 v 21:01 | Reagovat

[15]: on se musel sebrat, v takových situacích se prostě buď sebereš nebo umřeš, Finn a Rachel no uvidíme... díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama