Až se setmí- Kapitola 4.

6. února 2012 v 20:39 | Dorea |  Až se setmí
Čtvrtá kapitola je tu. Myslím, že je (prozatím) nejtěžší na čtení. Pokud byste měli nějaké otázky, jsem zcela k dispozici :)
Za náročný betaread děkuji Lucille.

Světla a křik. Lidé okolo nich. Cizí nepřátelské ruce táhnoucí je kamsi pryč z dosahu jejich automobilů. To poslední, co si Kurt pamatoval, než byl zavlečen do neznáma.

Nikomu se z auta nechtělo. Jako by všichni cítili, že je v domě nečeká nic dobrého. Ale nemohli odjet, aniž by věděli, co se stalo s Finnem. Jako první vystoupila Carole, hned za ní Burt. Posádka SUV je následovala v těsném závěsu. Dveře od domu nebyly zamčené. Stačilo otočit kulatý knoflík kliky doleva.

"Rachel! Finne!" nahrnuli se do domu jako velká voda. Nikdo se jim neozýval. Carole nekřičela, jen se rozhlížela kolem a snažila se zachytit jakoukoli známku, že tu Finn je, nebo alespoň byl.

"My," ukázal Burt na sebe, svoji manželku a Tinu, "půjdeme nahoru. Vy to prohlídnete tady."

"A ještě sklep," vybavil si Kurt Rachelinu místnost slávy.

"Jasně," přikývl Burt, který si okamžitě vzpomněl na Kurtovo zděšené vyprávění o legendární místnosti slávy Rachel Berry. "Křičte, kdyby něco," na to se vydal po schodech nahoru.

Ve sklepě nikoho nenašli. Pouze Dave byl lehce vykolejený množstvím třpytek, růžové a zlatých hvězd. "To je pódium?" Kurt se jen ušklíbl.

"Našli jste někoho?" zeptal se Burt, když se po pár minutách všichni setkali v kuchyni. Vždy pečlivě uklizená místnost vypadala jako po nájezdu kočovníků, ostatně jako celý dům.

"Ne. Nikde nikdo. Ale vypadá to, jako kdyby tu někdo rychle balil. A je tady ten vzkaz. Tak snad…" nespouštěl Kurt zrak z růžového lístku. Dovolil si pouze rychlý pohled na Carole, která měla zarudlé oči a vypadala, že se co nevidět složí. Žena mu sice oční kontakt oplatila, ale v obličeji měla stále beznadějný výraz.

"My …" Kurt se zadrhnul, jako by nad něčím přemýšlel, "my taky nic nenašli, ale ještě musíme jít sem," otevřel dveře od poslední místnosti, kterou zatím neprohlédli. Pak už jen křičel.

Všichni sebou leknutím trhli a rovněž nebohé SUV se vychýlilo ze směru jízdy. Kurt se zmateně rozhlížel kolem a snažil se pochopit, že už není v domě Berryů, ale zpět v Navigatoru na cestě do Daytonu.

"Kurte, jsi v pořádku?" zeptala se Tina, nahnula se dopředu a stiskla mladíkovo rameno, ten sebou díky nečekanému kontaktu trhl. Rovněž David sedící za volantem po něm střelil zneklidňujícím pohledem.

"Jo, já jen… Jen se mi něco zdálo."

"Jste všichni v pořádku?" ozval se z vysílačky hlas Carole. Našli je v Burtově autoservisu. Nebyly kdovíjak moderní a neměly příliš velký dosah, ale stačily jim.

Mladík si povzdechl: "Všechno je v pořádku," odpověděl Kurt, když stiskl knoflík. "Usnul jsem. Něco se mi zdálo a vylekal jsem ostatní. Promiň." Zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. Okamžitě se mu vybavil obraz plazícího se těla, které rukou, visící na ohlodaném zápěstí,objalo jeho nohu a snažilo se ho strhnout na zem. Slyšel zvuk do prázdna cvakajících zubů, připravených zabořit se do jeho těla. Raději oči pěkně rychle otevřel.

Burtovy původně očekávané dvě hodiny se nakonec znatelně prodloužily. Trvalo jim víc jak třicet minut, než se vymotali z Limy a návštěva dílny jim taky chvíli zabrala. Ještě před tím strávili dobrou půl hodinu kličkováním k Berryovým, kde nakonec našli pouze růžový lístek, na kterém stálo, že odjeli do Daytonu. Carole už ani neplakala. Pouze se na papírek nepřestávala dívat, jako by čekala, že se na něm ukáže ještě něco jiného, a pak objala svého muže. Poté neřekla už ani slovo, až nyní. Vzkaz nebyl to jediné, co v domě našli. V posledním neprozkoumaném pokoji na Kurta zaútočil jeden z otců Rachel. Mladíkovi znovu vytanula na mysl ruka pevně svírající jeho kotník. "Vážně jsme v pořádku," ujišťoval svoji nevlastní matku, když se zase vrátil do přítomnosti. Carole mu nechtěla věřit. Ve vysílačce slyšel svého otce, jak manželce něco říká, ale nedokázal rozluštit jednotlivá slova

"Za chvíli dorazíme do Shilohu. Pokud to bude možný, tak pojedeme co nejrychleji. Burt tam nechce zůstávat moc dlouho," dozvěděl se vzápětí.

"Jasně," přikývl Kurt. Následovalo ještě několik frází a rozloučení.

O pár kilometrů dál je uvítala velká cedule informující, že vjíždějí do Shilohu. Už několik měst nechali za sebou. V každém to bylo stejné - mrtvé ulice, opuštěná auta a obchodní centra. V ulicích hořely automobily, pohybovaly se klátivé postavy bez života. V okamžiku kdy kolem nich projeli, tak zbystřily a vydaly se za nimi. Naštěstí byly příliš pomaléna to, aby je dohonily. Setmělo se už před několika hodinami. Kurt koukl na své hodinky. Za pět jedenáct. David řídil už skoro čtyři hodiny.

"Nemám tě vystřídat? Davide, nemám tě vystřídat?" zopakoval, když se mladík neozýval.

"Ne, v pohodě," odvětil a dál se věnoval cestě před sebou.

"Nebo může Tina. Taky má řidičák," ukázal na dívku sedící vzadu. Ta přikývla a s hrůzou vepsanou v obličeji sledovala ulice Shilohu. To, co viděla, ji děsilo. Tina měla ráda svůj styl. Milovala horrory, strašidelné filmy. Její rodiče jí je zakazovali, ale ona si vždy našla cestu, jak se na nejnovější krvák podívat. Ale tohle? Tohle byla realita, to nemělo s přemrštěnými filmy co dělat. Uvažovala, jestli je to druh nějaké zvrácené pomsty. Myšlenky jí běhaly hlavou v děsivé rychlosti. Měla pocit, že svět se okolo ní točí ve zběsilém tempu a ona může jen sedět. Udělalo se jí špatně.

"Ne, já to zvládnu, Kurte!" poplašeně sebou trhla, když uslyšela Karofskyho rozzlobený hlas, který ji vrátil zpět do reality.

"Promiň," omluvil se David, když viděl Kurtův ublížený výraz.

"To je v pořádku," zarazil ho mladík. Chápal Davida. Nebo se alespoň domníval, že chápe. Všichni si odnesli za pár hodin téhle absurdity víc hrůz, než kdy prožili v celém životě. A Dave s Tinou na tom byli daleko hůř než on. On měl jistotu, že jsou jeho blízcí naživu. Oni takové štěstí neměli.

Po Daveově odmítnutí už panovalo v autě ticho. Trvalo ještě víc jak hodinu, než dorazili do až příliš poklidného Daytonu. Zdálky se zdál jako ostatní města, kterými projeli a zblízka bohužel také - dýmající auta, vysklené výlohy a chodci. Projeli městem několikrát. Jestli v něm byl někdo živý, byl schovaný. Evakuace se nekonala.

Kurt dospěl do stavu jakési letargie. Bylo mu to jedno. Nebrečely ani Tina s Carole. Burt několikrát zanadával, ale byl příliš unavený, aby mu to vydrželo. Bezmocnost, přesně to popisovalo tenhle okamžik.


"Ahoj," pozdravil Kurt otce hned, jak ráno vystoupil z auta a našel ho sedět na obrubě chodníku.

Burt mu kývl, dožvýkal sousto. "Ahoj. Ještě spí?" pohodil hlavou směrem k černému SUV.

"Jo, myslím, že Tina nemohla dlouho usnout. Pořád se jen převalovala a David, ten asi taky ne," na chvíli si dovolil naplnit hlavu myšlenkami. Poté si však všimnul pohledu svého otce, věnoval mu falešný úsměv. Natáhl se pro lahev s vodou a napil se. Rozhlédl se po okolí. Burt nehodlal riskovat noc v Daytonu. A při představě, že by je ve spánku napadli oživlí (tedy pokud by vůbec byli schopni usnout), se mu zdvihl žaludek. Na místo toho zajeli kousek za město, na vyhlídku. Dayton teď měli jako na dlani - doutnající a mrtvý.

"A ty? Jak ses vyspal?" pokračoval Burt ve svém vyptávání.

"Nechci o tom mluvit," odsekl tátovi, i když Burt si mohl přečíst odpověď z jeho tváře.

"Pojedeme do Washingtonu," řekl Burt zničehonic a synovu prostořekost nekomentoval.

"Cože?"

"Jestli je někde bezpečně, bude to tam. A není to tak daleko. Zvládneme to," dodal rozhodně. Tenhle nápad se mu zrodil v hlavě asi ve tři ráno. Ani jemu dnešní noc nepřinesla klidný spánek. Ležel nehnutě jen kvůli Carole, která k němu byla přitisknutá a jež ze spaní mumlala Finnovo jméno. Šeptal jí uklidňující slůvka do vlasů a broukal, ale i tak zůstala její mysl neklidná. Burt nevěděl, co má ohledně Finna dělat. Opravdu doufal, že ho u Berryů najdou. Že odjedou všichni - jako rodina, kterou byli. Když našli lístek se vzkazem, že Berryovi odjeli do Daytonu, doufal, že ho najdou v Daytonu. Fakt, že evakuace byla zrušena nebo se jednoduše nekonala či konat vůbec nestihla, mu zasadil další ránu. Musel ochránit svou rodinu. Byla to jeho povinnost.

Zavrzaly dveře odauta a na rodinnou snídani se přidala Carole. Brzy došli i David s Tinou. Burt všem přednesl svůj návrh a společně s fotbalistou naplánovali cestu. Prstem jezdili po mapě a dohadovali se, která trasa bude lepší a především bezpečnější. Chtěli se vyhnout velkým silnicím a vzít to raději přes okresky. Chápali, že se tak výrazně zpomalí, ale státní silnice, jak se už stačili přesvědčit, byly ucpané opuštěnými auty a možnost nebezpečí tak byla daleko vyšší.

Kurt s obavami pozoroval Carole, tedy samozřejmě měl strach o všechny, ale Carole se na tom zdála být nejhůř. Skoro nic nesnědla a nekomunikovala. To i bledá Tina s ním prohodila několik slov, byť měla značně pochmurný charakter. "Zkusíme ještě projet Dayton," pronesl zničehonic. Carole okamžitě pozvedla svěšenou hlavu. Nic neřekla, ale její oči mluvily za vše.

"Ale tam nic není. Ta evakuace se asi moc nepovedla, nebo bylo prostě pozdě," pokrčil David rameny, ve tváři výraz totožný s Finnovým, když něco nechápal. Daveovi se opravdu nechtělo zpět do města. Nechtěl působit zbaběle, ale měl strach. Ovládala ho zžírající bázeň protkaná celým jeho tělem. Ovšem netoužil být za slabocha, tak mlčel.

"Zkusit to můžeme. Stejně potřebujeme další jídlo a hlavně vodu," namítl Kurt a zaškaredil se na svého spolužáka.

"Máš pravdu," přikývl mu Burt a vzal svoji manželku za ruku. David už nic neřekl, doufal ale, že se výlet obejde bez další krvavé zastávky.


"Dobře, poslouchejte," zněl Burtův hlas z vysílačky. "David a Kurt obstarají vodu. My s Tinou zbytek. Nikdo nebude sám!" zdůraznil.

"Tati, je nám to jasné. Opakuješ to už potřetí."

"Kurte, nedělám si srandu. Myslím to vážně. Jestli od Karofského odejdeš, tak uvidíš!" pohlédl na syna z druhého auta.

Kurt se mimoděk otřásl. Z jeho otce šel někdy opravdový strach.

"Na," podal David Tině golfovou hůl, "vezmi si tuhle trojku. Není tak dlouhá jako ostatní, ale má těžkou hlavu."

"Díky," usmála se dívka nejistě. Kurt v ruce sevřel násadu jemu důvěrně známé baseballové pálky a David si vytáhl z vaku další hůl. Měla oblejší hlavu a delší násadu.

"Připraveni?" když se mu dostalo kývnutí od obou spolucestujících, otevřel dveře a všichni se vyhrnuli ven. Burt s Carole už čekali.

Projeli Daytonem několikrát. Nic. Při třetí objížďce se přes vysílačky domluvili, že půjdou nakupovat do zdejšího supermarketu. Potravin a i balené vody měli zatím dost. "Do aut se ale ještě něco vejde," pronesl Burt. Ostatní souhlasili. Rozhodně bylo lepší mít zásoby připravené, než později litovat a hladovět.

"Máte vysílačku?"

"Ano, tati," zamával s ní Kurt a snažil se neprotočit oči. Chápal, proč to všechno Burt dělá, ale kdyby si polovinu svých proslovů ušetřil, mohlo se vše zvládnout rychleji.

Burt kývl. "Jdeme."

Kurt s Davidem se odloučili od ostatních. Naplnit nákupní košíky lahvemi s vodou jim netrvalo dlouho, sotva pár minut.

"Víc se tam toho nevejde," oznámil David očividnou skutečnost.

"Chci ještě zajít pro nějaký věci."

"Dobře, půjdu s tebou. Odvezeme tohle a můžeme se-"

"Ne, zvládnu to sám. Můžeš vyložit tuhle vodu a vrátit se pro další," přerušil Kurt jeho myšlenkové pochody.

"Tvůj táta mě zaškrtí, když tě nechám samotnýho," odpověděl mu. Částečně v tom bylo i trochu sobeckosti. Nechtěl
zůstat sám. Strach ho svými šlahouny pevně omotal. Nebál se však jen chodců, měl strach i sám ze sebe.

"Prostě běž, vysvětlím mu to."

"Kurte, já vážně… víš, jak to dopadlo v dílně."

"Běž!"

David protočil oči. Kurt byl paličák. Sice s ním příliš času nestrávil, ale bylo mu to jasné. Pokud se ovšem Kurt nebojí být sám v neznámém obchodě, kde vás všude může čekat nemilé překvapení, nesmí se bát ani on.

"Ale tátovi to vysvětluješ sám," načež se otočil a odešel.

Kurt ho chvíli pozoroval a pak zamířil do uličky s kosmetikou. Věděl, že jeho otec bude zuřit, pokud se dozví, že zůstal samotný. Snažil se ale myslet prakticky. Do SUV se ještě nějaké lahve, nepočítaje ty, co byly v košících, vejdou. Když se s nima David ještě jednou otočí, bude to akorát a on mezitím najde, to co potřebují, aby se z nich nestali neandrtálci. Bylo mu jasné, že jeho otec na hygienu ani nepomyslí a Carole s Tinou jsou obě mimo, aby je něco takového vůbec napadlo. Nějaké vlhčené ubrousky a podobné věci se jim určitě budou hodit. Minul uličku s těstovinami. Baseballku pevně svíral obouma rukama. Otočil se za každým šustnutím. Nejděsivější na celé návštěvě obchodu byla takřka nulová přítomnost mrtvol. Krve a zbytků těl či vnitřností bylo všude až moc. Obrovské kaluže hnědorudě zbarvené tekutiny nebo šarlotové pruhy poté co byla těla odvlečena, nebo se odplazila sama?

Kurt překročil jeden z mála lidských pozůstatků. Kosti byly téměř dokonale ohlodané. Zbylo pouze pár cancourů tkání. Žebra byla polámaná - vyrvaná ven. Kurt raději odvrátil hlavu. Opět šustnutí. Nedalo mu to a vydal se za zdrojem zvuku. Vysypané plechovky s polévkou, převrhnutý nákupní koš - nic zajímavého. Šel dál. Hluk se ozval znovu. Prudce se otočil - nikde nikdo. Znovu! A pak mu došlo, že šustění vychází z převrhnutého košíku, přes který byl přehozen zakrvácený baloňák. Chvíli bezradně stál a přemýšlel, jestli má plášť odkrýt. Mohlo na něj vyskočit cokoli, popravdě by se po tom všem nedivil ani vesmírné invazi. Leč nedalo by mu spát, kdyby nezjistil, co vydává onen neustálý podivný bublavý zvuk vycházející zpoza lehké látky. Taky by je to (ať to bylo cokoli) mohlo při cestě z obchoďáku překvapit. Došel až ke zdroji, poměrně čerstvou krev rozlitou na podlaze a dalšíz mála těl, které v obchodu viděl, ignoroval.

Pevněji stiskl svoji pálku a druhou rukou uchopil cíp kabátu, nazdvihl ho a odhodil stranou. Zůstal koukat. Pohled mu opětovala dvě ztrápená zelená kukadla. Chlapec, který byl podivně zkroucený v nákupním vozíku, okamžitě zbystřil, jen co Kurta spatřil. Čapnul na všechny čtyři a s námahou se díky kovovým příčkám vozíku postavil. Okamžitě začal po mladíkovi natahovat ruce a nesmyslně žvatlat. Šišlání se prostorem supermarketu rozléhalo víc, než mu bylo příjemné.

"Pšt, tiše. Tiše, buď tiše," zasyčel okamžitě Kurt. Nestál o nevítaného příchozího. To, že na chodce zatím nenarazil, neznamenalo, že tu žádný není. Pozorněji si dítě prohlédl. Zdálo se být v pořádku, v rámci možností samozřejmě. Jeho oči byly jasné a živé. Chlapec nebyl zsinalý, nezapáchal jako rozkládající se lidské tělo a hlavně na Kurta neútočil. Na jeho oblečení neviděl stopy krve, pouze na spánku měl zaschlý šrám. Ale batole také mohlo být pokousané jen chvíli. Doba přeměny se mohla lišit. Až teď si Kurt uvědomil, že o nákaze absolutně nic neví. Zaplašil nehezké myšlenky. Klučina po něm opět natáhl ruku.

"Mama," nebo něco velmi podobného tomu slovu vyšlo z jeho úst a buclatá ručka ukázala na poblíž ležící rozervané ženské torzo. Že tělo patřilo ženě, Kurt odhadl díky perlovému náhrdelníku, stále obtočenému kolem zbytků šíje.

"Ale ne," zašeptal. Byl sice otupělý, zařeknutý, že podobné věci se ho nesmí dotknout. Ne teď, když potřeboval chladnou čistou hlavu, ale zoufalý výraz dítěte jeho netečnost prolomil. Chlapec zopakoval svoji prosbu a ručkou stále ukazoval na zhroucené tělo.

Jeho chvíli rozjímání přerušil až hrůzný výkřik. "Tino!" zařval nazpět. Odpovědí mu byl další dívčí vřískot.

Kurt nevěděl, co má dělat. Dítě začalo nabírat na hlasitosti. "Sakra," zanadával, když si uvědomil, že se sehnul, vytáhl plačícího chlapce z košíku, mezi buclaté dětské rtíky nacpal dudlík, který se chlapečkovi houpal na dupačkách přichycený plastovým řetízkem. Popadl květovanou tašku, o které se domníval, že patří k dítěti.

"Pomoc!" řvala Tina. Kurt se zhluboka nadechl, nadhodil si chlapce v náručí, pevně stiskl svou zbraň a rozběhl se za kamarádkou. Vypadal směšně. V jedné ruce držel brečící batole a v druhé baseballku. Trvalo mu jen chvilku, než se zorientoval a zhodnotil situaci před sebou - vřeštící Tina a chodec. Kurt se rozběhl a praštil monstrum po hlavě. Kdyby měl k dispozici obě ruce, rána by byla natolik velká, že by mrtvý upadl. Takhle pouze zavrávoral a okamžitě se ohnal po Kurtovi. Tina mu nedokázala pomoci. Vyděšeně klečela na podlaze a zírala na Kurta peroucího se s oživlým. Další rána. Prásk! a další. Při té následující mu urval čelist, která teď visela na pravém kloubu v bizardní napodobenině kyvadla.

"Chcípni, hajzle! Chcípni!" řval zběsile a mlátil chodce do hlavy. Vyhrál. Z hlavy oživlého zbyla krvavá kaše a Kurtovi se chtělo zvracet.

"Tino? Tino? Seš v pořádku?" přiblížil se k dívce. "Zmlkni!" obořil se pro změnu na dítě, které měl stále v náručí a jež nepřestávalo brečet. "Tino," zatřásl s ní, "prosím tě, řekni mi, že tě nekous!"

Hnědé uslzené oči se podívaly do těch jeho. "Kurte," vzlykla a objala ho. Kurt neuměl utěšovat. Nebyl v tom dobrý. Všichni si mysleli, že je empatický a s každým soucítí. Ne, to nebyla pravda. Nevěděl, co říct. Neuměl ostatním říct, že vše bude dobré. Nedokázal lidem lhát.

"Půjdeme," pomohl dívce na nohy, do ruky jí vložil její golfovou hůl. Šeptal jí bezvýznamná slova, která, jen co vypustil z úst, okamžitě zapomněl. Dítě při kontaktu s lidským teplem zvláčnělo a teď pospávalo na jeho rameni. Vyšli zpoza uličky a Kurt byl okamžitě stržen dalším chodcem na zem. Spadl na bok, dítě na něj a poté se skutálelo vedle. Jeho hlava cinkla o kachličky na podlaze. Oči mu zastřela bolest vystřelující do celé lebky. Cítil tápající pařáty chodce a najednou si uvědomil jeho váhu na svém těle.

"Kurte! Kurte, seš v pořádku?" konečně dokázal zaostřit a uviděl Tinu se zakrvácenou golfovou holí. Shodil ze sebe mrtvolu, která se honosila proraženou lebkou.

"Jo. Jo, já jen. Au," chytil se za hlavu, když se vyškrábal do sedu. Na ruce měl krev. Dítě se mu snažilo vylézt na klín a řvalo přitom z plných plic. "Drž hubu!" osopil se na malého.

"Bože, já-" Tina nedořekla. Chodec, kterého považovali za mrtvého, náhle vymrštil ruku a přitáhl si Kurta k sobě. Tina neváhala. Zasadila další ránu golfovou holí a další a další. Krev společně se střepinami kostí stříkala kolem.

"Kurte!" vyřítil se z uličky se sladkostmi Burt, hned za ním David a Carole. Všichni se na okamžik zarazili. Když jejich mozky vyhodnotily situaci, Burt s Davidem odstrčili Tinu a brzy z chodce zbyla pouze krvavá hromádka. Následovalo pochopitelné objetí a to i pro Tinu. Jen David tam postával jako páté kolo u vozu. Pomohli Kurtovi na nohy a vzápětí spustil Burt kulometnou palbu slov, která si mladík za rámeček opravdu nikdy nedal.

"Tati, tati! Všichni jsmev pořádku. Promiň." Musel si přiznat, že jeho nápad až tak chytrý nebyl, a ke všemu ho opravdu bolela hlava.

"Už to nikdy nedělej!"

"Promiň," zopakoval.

"To je dítě?" všimla si Carole jako první jeho objevu.

"Jo, našel jsem ho," podíval se Kurt na chlapce, který se snažil pomocí jeho nohy postavit.

"Běž od něj!" rozkázal Burt, sevřel svoji golfovou hůl a nohou se snažil odstrčit batole od synovy nohy. Chlapci se to očividně nelíbilo, protože začal okamžitě nabírat na pláč.

"Tati! Burte!" ozvalo se naráz.

"Co když je nakaženej!"

"Není. Nemá horečku. Je jen vyděšenej. Asi viděl, jak jeho máma umřela."

Carole zcela ignorovala Burtovo reptání a vzala si dítě k sobě. Chlapec sice ještě chvíli pobrekával, ale nakonec přestal. Přitiskl se ke Carole, položil si hlavu na její hrudník a ani nedutal. Klidný zvuk tlukoucího srdce ho pomalu uchlácholil ke spánku. Burt po něm házel nespokojené pohledy a slíbil si, že bude chlapce sledovat ostřížím zrakem.

Museli se do obchodu ještě vrátit. "Dítě nemůže jíst polívku z plechovky, Burte!" Nakonec, plně naloženi, opustili Dayton. Ještě předtím projeli několikrát městem, ale živé lidi nespatřili. Za to chodců bylo požehnaně. Stejně jako ostatní města i Dayton nechali za sebou. Vyjeli do Washingtonu.

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Roedeer Roedeer | Web | 6. února 2012 v 21:29 | Reagovat

Pro me zatim nejlepsi kapitola. Akorat akce, akorat emoci :] Napad, ze Kurt najde nenakazene, osirele dite - a samozrejme ho vezme, ale co jineho by clovek cekal od Kurta, to je zlata bytost - se mi strasne libi a tak trochu doufam, ze aspon tohle dobre dopadne. Taky jsem zvedavy, jestli se mezi Davem a Kurtem rozvine nejaky vztah, ale zacinam se priklanet k nazoru, ze nejspis ne. A Tina byla asi tak trochu pozerka, ze?
Pochvalil bych te za mnoho moc peknych a originalnich vet a spojeni, ale nevypisu ti ted nic konkretniho, protoze jsem si to pri cteni nikam nepoznamenaval, tohle se rozhodne mnohem lip delalo pri opravovani.

2 dorea dorea | Web | 7. února 2012 v 3:43 | Reagovat

[1]: díky! ta myšlenka s dítětem bylo vůbec první, co bylo z celé povídky napsané a jsem moc ráda, že se líbí, jinak já myslím, že z tohohle osazenstva povídky, by to dítě vzali snad všichni, možná Burt ne
zatím na Kurtofsky moc času nebylo, ale nějakou interakci mezi nimi mám v plánu, ale na nějaký vztah je přeci jen brzy, přece jen je to nějakých dvacetčtyři hodin, co byl zabit Blaine a myslím, že to poslední co potřebují je řešit nějaké city, ale nějaký náznak(preslash) bych tam ráda napsala, co může být v téhle situaci lepší než chlácholivá lidská náruč
teď ti přesně nerozumím, co tím Tininým pozérstvím myslíš? to, že se strojila do goth šatů nebo to, jak se chová v povídce? ono totiž s Tinou je to těžké, jak mi to krásně napsala Lucille do jedné poznámky, je to hodná tichá holka podporující své přátele, ale na druhou stranu vyhrožovala Figginsovi a kdo by zapomněl na to, že Tina, myslela na trenérku, když potřebovala zpomalit,já jsem ji moc chtěla dát nějaký prostor a nepovedlo se mi to zcela, tak jak jsem si to naplánovala, takže se projevila trochu jinak než jako vystrašená holka až teď, když zachránila Kurta
ještě jednou díky moc!

3 Domík Domík | Web | 7. února 2012 v 17:13 | Reagovat

Další skvělá kapitola. Udělalo mi radost, že to dítě bylo živé a v pořádku, čekala jsem spíš opak a tohle se mi vážně líbilo. Taky se mi strašně líbí to, jak vykresluješ Carole, protože ona je podle mě strašně citlivý mateřský typ a skutečně by byla naprosto mimo a nepoužitelná, když by jí Finn zmizel beze stopy.

4 dorea dorea | Web | 7. února 2012 v 19:06 | Reagovat

[3]: Carole je moje oblíbená seriálová máma , oni jsou s Burtem jednoduše perfektní rodiče, já jsem si jen říkala, jestli někomu nebude připadat, že jsem tam to děcko nastrčila jako náhradu za Finna, protože tak to rozhodně myšleno nebylo a jsem ráda, že se to prozatím každému zamlouvá :) díky!

5 Joli Joli | E-mail | 7. února 2012 v 23:25 | Reagovat

Marně přemýšlím, co ještě dodat k předešlým komentářům, abych dodala ještě nějaký svůj postřeh. Jo - už vím! Mám pocit, že se tu začínají lámat ledy, co se týče vztahu mezi Burtem a Davidem. Na začátku byl Burt k Davidovi chladný (co si budeme povídat - šikanoval jeho syna), ale  mám pocit, že se jejich vztah začíná posouvat a je teď jakýsi neutrální. Nevím, jestli je to tvůj záměr, nebo je to schválně a zda si toho také někdo všiml - mně osobně (plus ještě všecko ostatní, co bylo napsáno výše) se mi líbilo. Moc líbilo. Je vidět, že si dáváš na té povídce fakt záležet a že tě to psaní baví. :-)

6 dorea dorea | Web | 8. února 2012 v 1:30 | Reagovat

[5]: ono se asi ledy lámat musí, ať už chtějí nebo ne, přeci jen se na sebe musí spoléhat navzájem a k tomu je alespoň trocha důvěry rozhodně potřeba a myslím, že máš pravdu, pro Burta by byl potenciální kurtofsky vztah velmi těžko pochopitelný, děkuji moc, já jsem ráda, že baví číst!

7 Kessie :D Spíš Carol Kessie :D Spíš Carol | Web | 8. února 2012 v 9:25 | Reagovat

Paráda, ale mám z toho deprese.. :D

8 dorea dorea | Web | 8. února 2012 v 12:18 | Reagovat

[7]:díky, no bez těch depresivních věcí by to v téhle povídce nefungovalo :)

9 Lucille Lucille | 8. února 2012 v 16:33 | Reagovat

Já se už nemůžu dočkat další části! (ok,to je asi blbý, to sem psát hnedka takhle na začátek...) Ale prostě, celá ta situace, její popis, jak to všichni cítí a jak jednají... moc se mi to líbí. Po přečtení jsem měla několik dní v hlavě nevymazatelný obrázek Kurta s batoletem a baseballkou, jak mlátí chodce. A pak Tina, jak se konečně odhodlala k činům. A reakce všech ostatních a no prostě super, celá kapitola a tak. Nevím co sem psát, abych neopakovala předešlé komentáře i samu sebe, ale vždycky si myslím, že chvály není nikdy dost, takže ještě jednou super! Hned po druhé kapitole (víš, že pro tu mám slabost), je tahle moje nejoblíbenější :)

10 dorea dorea | Web | 8. února 2012 v 18:32 | Reagovat

[9]: věř mi, že já mám ten obrázek Kurta s děckem mlatícího mrtvoláka v hlavě pořád, díky díky! a hlavně díky za betaread, protože tahle kapitola by bez něj vyzněla asi úplně jinak!

11 Joli Joli | E-mail | 8. února 2012 v 18:44 | Reagovat

[6]: Teď koukám, že mám ve svém komentáři takové poněkud kostrbaté formulace. Omlouvám se, psala jsem to o půl 12 v noci a můj mozek byl unavený - jednak z pozdní hodiny a hlavně z učení na zkoušku, takže... :-D Pardón. Příště se pokusím dávat víc pozor, co vlastně píšu. :-D Každopádně ještě jednou chválím. Povídka je kapitola od kapitoly lepší a lepší. :-)

12 dorea dorea | Web | 8. února 2012 v 22:12 | Reagovat

[11]: ale ne, neomlouvej se! jestli ten komentář vyzněl moc obranně nebo jakkoli jinak, tak to rozhodně nebyl můj záměr :) vztahy mezi postavami se vyvíjet musí, jinak by to byla špatná povídka a těší mě, že v tom ten posun vidíš! jinak hodně štěstí při zkoušce!

13 Joli Joli | E-mail | 8. února 2012 v 22:40 | Reagovat

[12]: To ne, tak jsem to nemyslela. Spíš jsem se zděsila, co jsem to vlastně napsala - byla to spíš reakce na to moje první komentování. Já jako perfekcionista trpím, když vidím, že napíšu hovadinu. Ať už jde třebas jen o překlep nebo tak něco. :-D Tvůj komentář byl naprosto v pořádku. :-)

14 Bilkis Bilkis | E-mail | Web | 14. února 2012 v 13:05 | Reagovat

Byla bych přísahala, že jsem psala komenty k posledním dvěma kapitolám! Může být někdo tak mimo jako já, že je přesvědčen o tom, že něco udělal, i když to neudělal? 8-O Omlouvám se za to zpoždění! Čím víc to čtu, tím víc se mi tenhle žánr začíná líbit. Má to takovou pořádně hutnou atmosféru, to se mi moc líbí! :-) Snad se příště opravdu ozvu v den, kdy si myslím, že jsem se ozvala, blázen já!

15 dorea dorea | Web | 14. února 2012 v 14:33 | Reagovat

[14]: mně se to stává taky :) vůbec se neomlouvej! díky moc, jsem ráda, že se ti začíná povídkový horror, protože plánuju ještě něco takového i do další doby :)

16 Charis Charis | 25. února 2012 v 19:12 | Reagovat

Uf... Nejprve to na mě působilo zmateně, ale hned, jak jsem se zorientovala a zvykla jsem si, tak to byla jízda. Představa, že Kurt najde dítě a hned ho vezme s sebou, je pro mě naprosto přirozená, takže mě to ani nějak nepřekvapilo... Jen jsem zvědavá, jak se to vyvine dál...

17 dorea dorea | Web | 25. února 2012 v 21:04 | Reagovat

[16]: na zmatenost jsem byla upozorněna už při betování, ale tvrdohlavě jsem to tam nechala :D já si myslím, že to dítě by snad vzala většina lidí, ne asi všichni ... já jsem taky zvědavá, jak se to vyvine, díky moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama